Stáž v Rusku - Moskva a první dny v Ufě

4. srpna 2016 v 13:24 | Trzs |  Cestovatelské
Úvodem bych asi měla začít o tom, jak se stalo, že trávím měsíc ve městě několik desítek kilometrů jižně od Uralu a skoro nejvíc na východ Evropy, co jde, a to v Ufě. Každý rok mají studenti medicíny možnost vyjet na měsíc na zahraniční stáž. Neúčastním se žádného medického (!) studentského spolku, takže jsem od začátku věděla, že pokud dostanu stáž, bude to nějaká všeobecně nechtěná destinace. Naštěstí pro mě, destinace, které nikoho nelákají, mě ve výsledku baví nejvíc. :-) Takže jsem dostala Rusko, které jsem měla jako prioritu číslo tři.

Letenky jsem si zařídila tak, aby se mi povedlo na cestě tam strávit několik hodin v Moskvě a na cestě zpět v Petrohradu. 1. srpna jsem tedy po obědě dorazila do Moskvy. První, co mě čekalo, bylo v neuvěřitelném vedru odtáhnout 16 kg tašku do hostelu v centru města. Vlak z Šeremetěva jsem našla jednoduše, celá cesta až na místo určení (včetně metra a jednoho přestupu) byla až překvapivě jednoduchá. Jen to vedro a ta blbá taška! Samozřejmě jsem si natáhla snad všechny svaly v rameni, ale vylezla jsem nakonec i do čtvrtého patru bez výtahu, tam bleskově doplatila zálohu, hodila si věci pod postel a hurá do města.

Nejen taška a vedro, ale i to, že jsem až do večera chodila, mě totálně dodělalo. Začala jsem tradičně na Rudém náměstí (hej, to mělo bejt větší) chrámem Vasila Blaženého, a postupně s jednou přestávkou v mekáči (nebyl čas ztrácet čas) jsem obešla celý Kreml (už bylo zavřeno). Dále jsem se courala kam mě napadlo - okolo Chrámu Krista Spasitele (pamatujete na Pussy Riot?), Tretjakovské galerie, podél řeky, sem tam. Skončila jsem při západu slunce zase na Rudém náměstí, kde jsem se chvíli povalovala po chodníku, a pak jsem to vzdala a vyšla domů. Na hostelu si chtěli v pokoji nějací Jihoameričani povídat, ale už jsem toho měla opravdu dost a chtěla jsem brzo (tedy před devátou) vstávat, tak jsem se uložila.

Ráno jsem běžela znovu na Rudé náměstí, protože jsem už doma říkala, že bez Lenina z Moskvy nejedu. Takže mě čekala hodinová fronta, abych rychle obešla to, co z Lenina ještě zbylo, a byla zase venku. Stejně jako Rudé náměstí - i Lenina jsem si představovala většího. Venku pak měli hroby všichni důležití představitelé, mezi nimi i Stalin. Před Mauzoleem se konala nějaká menší vojenská přehlídka - na praporech bylo "Svaz desátníků Ruska". Akorát jsem odcházela, když začali vykonávat bohoslužbu před chrámem, ale co by to bylo za návštěvu Ruska, kdybych neviděla alespoň pochodovat vojáka!

Kreml jsem bohužel nestihla, což mě mrzí, ale tak není všem dnům konec. Odešla jsem se na hostel sbalit a před dvanáctou vyrazila metrem na letiště Vnukovo s pocitem, že Moskva dobrý, ale že bych z ní byla unešená, to zase ne. Cestou mě zastavilo několik milých chlapíků a pomohlo mi ze schodů s taškou, což bylo provázeno asi pěti slovy, které z celé ruštiny umím. Na letišti jsem byla dokonce o dvě hodiny dříve.

Letadlo pravděpodobně vyletělo se zpožděním. Hned po dosednutí do sedačky jsem si na chvíli zdřímla, takže jsem neměla moc pojem o čase. Zbytek cesty jsem si pak četla, a při přistání v Ufě jsem kvůli zpoždění ani nebyla schopná dát dohromady, o kolik hodin si mám posunout čas na hodinkách (z Prahy se posouvá dokonce o tři hodiny dopředu). Na letišti mě autem vyzvedla Líza - studentka medicíny v Ufě - se svojí maminkou a odvezly mě společně do bytu, kde jsem měla bydlet. Cestou jsem z Ufy zpozorovala první zajímavé věci - obrovská mešita ve městě. Má dokonce čtyři minarety, nevybavuju si, že bych podobnou mimo Turecko někde viděla. Je to ale logické, protože republika Baškortostán je muslimská. Dále zlaté kupole pravoslavných kostelů - a vedle jednoho z nich, který je jeden z nejhezčích, co jsem kdy viděla, rovnou bydlíme. A ve výsledku samozřejmě klasika - paneláková sídliště ve městě, které jde nad řekou lehce do kopce.

Byt mě příjemně překvapil. Čekala jsem různé varianty možného, ale máme s další studentkou z Itálie celý byt samy dvě pro sebe, z toho každá svůj velký vlastní pokoj. Nevím jak ona, ale já mám i malý balkon a dokonce výhled na celé město. Lepší jak hotel. Zařízení, jako je pračka na prádlo, funkční kuchyň a podobné jsou už jen příjemným bonusem. Hned v baráku máme menší supermarket, tak jsem se hned vydala si nakoupit. Zvládla jsem to sama - jen prodavačka se na něco ptala a hrozně roztomile na mě koukala, když zjistila, že vůbec nevím, co po mě chce. V bytě jsem si pak konečně posunula hodiny na přístrojích, abych byla schopná vstát ráno na budík.

Ráno.

Máme být před devátou v nemocnici. Balím si bílé věci a vyrážíme na tramvaj, Líza nás i s mojí novou solubydlící doprovází. Slovo "šalina" mi vždycky asociovalo malé tramvaje, které občas jezdí v Brně, ale musím je pochválit - jestli bych použila na něco šalina s tím pocitem, jak to slovo cítím, tak je to to vozítko, co přijelo pro nás, div cestou neztrácelo součástky. Jízdní řády samozřejmě neexistují, takže prostě jdete na tramvaj a ona někdy přijede. Uvnitř je pak paní, která zkasíruje všechny hotově při nástupu (22 Rub za cestu, tzn. asi 8 Kč). Jely jsme přes město asi půlhodinu a pak šly ještě asi deset minut pěšky lehce z kopce.


Nemocnice


Tak trochu tuším, že tohle hromadu lidí zajímalo nejvíc, tak to dávám do zvláštní kapitoly. :-) Takže - menší cihlové budovy. Napřed mi trochu asociovaly baráky v Osvětimi, ale asi to tak hrozné není. Přicházíme dovnitř. Mezi dveřmi rozlitá louže sava, asi aby nám očistila boty. Lezeme do čtvrtého patra (čím jsme výše, tím více se stupňuje vedro) a cestou nás opouští Barbara, která už funguje na chirurgii. S Lízou jsme chvilku musely počkat na vedoucího (Čeho? Ústavu? Oddělení? Nevím.) a ten mě odvedl do lékařského pokoje, ukázal dalším doktorům a řekl, že mě pravděpodobně přidělí na onkologii. Lékaři nějak anglicky umí, někteří více, jiní méně, ale necítím se nijak zvláštně, protože v jejich hovoru většinou rozumím aspoň tomu, o čem se baví a někdy jim i zvládnu něco rusky odpovědět. Jeden z doktorů (tohle píšu už druhý den a stále si nepamatuju ničí jméno, ostuda) mi ukázal oddělení. V některých pokojích je šest pacientů, mimo postele se tam už nic dalšího nevejde (a skoro ani návštěva ne). Pár pacientů má pak "lůžko" ustlané přímo na chodbě - na sedačkách, už se údajně nikam nevešli. Víceméně mě asi nic dalšího z letmého pohledu nezarazilo, takže nic děsivého. Kartu pacientů mají psanou více ručně a psací azbuku neumím číst, takže karty mi nic neříkají.


Hned ten den po krátké prohlídce mě vzali na sál se mrknout na operaci. Od pohledu to samozřejmě není takové, jaké znám z Motola - hned je mi jasné, že některé věci se tu zas tolik nehrotí. Poslali mě umýt si ruce, sestry mě s několika ruskými slovy oblékly do sterilu, a šlo se na věc. Operace trvala asi šest hodin, já byla jen u prvních dvou a půl - šlo o laparoskopickou gastrektomii (vyndání žaludku, které probíhá tak, že operujete v uzavřeném a nafouknutém břiše pomocí několika otvorů, kterými strkáte dovnitř nástroje). Důvodem byl adenokarcinom na malé kurvatuře (prostě nádor), který byl vysoko, takže se musel žaludek resekovat celý. Pak jsem se zpětně ptala, a dokonce i ten žaludek tahají ven skrze břišní stěnu v takovém váčku! Jícen a střevo se samozřejmě pak našije k sobě. Co byl ale největší zážitek dne - nechali mě chvíli držet laparoskopickou kameru, takže jsem se sama "podívala" dovnitř a měla honosný pocit, že jsem taky k něčemu dobrá.

Odpoledne mě pak čekalo nakupování nové SIM karty s Lízou, takže mám dokonce internet v mobilu a na české číslo mi nikdo nebude volat.

A protože píšu druhý den po tom, co jsem se vrátila z nemocnice na byt, zmíním tu ještě dnešek.

Byla jsem na třech operacích. Na první jsem přišla tak v polovině. Vyndavala se celá prostata, všechny lymfatické uzliny kolem a močový měchýř kvůli rozsáhlému nádoru. Provedení bylo ale zvláštní, ještě si to musím vygooglit - po tom, co se vše vyndalo, se vyřízl kousek tenkého střeva (zůstal spojen s tělem jen cévním zásobením). Zbytek střeva se normálně napojil zpět k sobě. K volnému kousku ale napojili močovody a celé to ústilo na břiše ven. Během operace jsem pomáhala tak po různu držet háky, komické to bylo ale na konci. "Chcete si to sešít?" - "Wtf, cože?!" - "No jestli si to nechcete zašít, je to jednoduchý." - "Ale já to nikdy nedělala." Jsem posera a nechtěla jsem pánovi udělat tu jizvu horší, než jí mohl mít, takže jsem řekla, že ještě asi ne, ačkoliv postup mám už nakoukaný. Příště, možná?

Druhá operace byla kratší, vyndání adenomu prostaty (nezhoubného nádoru). Normálně se to dělá skrze močovou trubici, tento byl ale moc velký, takže se muselo otevřít břicho. Operace byla rychlá, bez potíží, a opět jsem tak různě přidržovala, co bylo zrovna potřeba. Poslední pak bylo zúžení močové trubice u pána, kterému se špatně chodilo na záchod. Endoskopicky to bylo také za chvilku hotové.

Ještě střípky z operací, co mě tak zrovna napadá:
- Je sranda mít otevřeného pacienta, a bavit se při práci o českym pivu a Sovietskym sajuzu.
- Je to blbost, ale hrozně mě zaujalo, jak se pohybuje tenké střevo. Vážně, viděla jsem ho čerstvější zatím jen na pitevně, a tady jsem ho měla vedle ruky, ono se hýbalo a nahlas kručelo. :D
- Držet nitě u šití obřího řezu na břiše, během toho, co se probudil pacient a mluvil na sestru, mi už tak vtipné nepřišlo. Očividně ale nic necítil a po chvilce si spokojeně chrápnul.
- Jinak když uprostřed operace, kdy je otevřený břicho, začne někdo vařit a začne tam vonět jídlo nad dírou do břicha, to je taky fajn. :D


Pokud jste dočetli až sem, tak gratuluju, sem už bych nedošla. Tak uvidíme co dál, navážu za pár dní dalším dílem :-)
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.