Stáž v Rusku (4) - Laborka a hromada jiné legrace

26. srpna 2016 v 14:13 |  Cestovatelské
Tak se zase po týdnu vracím k blogu.

Haha, o tomhle teda zrovna nepíšu v tomhle dílu, přišlo mi to ale super dát na začátek jako ilustraci :-)

Minulý týden jsem skončila s prací v nemocnici. Můj hlavní cíl zde je totiž spíše laborka, protože jsem dostala výzkumnou stáž. To, že mě dali na 14 dní do nemocnice, byl vlastně příjemný bonus navíc. Napřed jsem přemýšlela, že bych zůstala v nemocnici na celou dobu, tak jsme se dohodli, že se do laborky půjdu alespoň jeden den podívat, a pak se uvidí, kde chci zůstat. Vědí jak na mě - jak jsme se začali bavit o izolaci DNA z naší krve a další podobné legrace, už se mi do nemocnice zpět nechtělo. Máme navíc uplně skvělou genetičku Ksenii, se kterou bylo od začátku jasné, že bude legrace. Izolovat DNA bylo možné ale jen po dvojicích, aby nám to netrvalo celý den, takže jsem dostala úterý a středu volnou.

Ve středu jsme šli k večeru kolektivně do lanového centra, pak na večeři do nedaleké restaurace. Povedlo se mi cestou urvat si poutko od sandálů, takže bylo jasné, že musím hned další den koupit někde nové, protože se mi nechtělo strávit zbytek veder v uzavřených botách. Když jsem se vydala do obchodního centra, ještě jsem netušila, co mě čeká. Prošla jsem téměř celý obchoďák tam, kde prodávali boty (už po druhém obchodě mě to přestalo samozřejmě bavit), protože jsem sháněla jednoduché černé sandály. Hm, Rusko. Všechno mělo kytičky, třpytky, nebo to bylo barevné. Nakonec jsem skončila u černých s jedním zlatým páskem, které sice stály v přepočtu asi 300 Kč, tvářily se ale, že mi vydrží tak akorát do konce měsíce. Po pár dnech ale musím říct, že jsou vážně pohodlné.

Lanové centrum. Taková klasika :-)

Po botách jsem potřebovala nakoupit ještě různé ingredience na International Food and Drink Party, která se měla konat u nás v bytě. Rozhodla jsem se, že uvařím guláš, a na požádání jsem přidala ještě smažené sýry. V obchoďáku to nebylo jako u nás, že je v přízemí velký supermarket. Bylo tam několik malých obchůdků, něco jako tržiště, takže jsem pro každou ingredienci musela zvlášť. Nakupovat takhle věci, když neumím rusky, byla docela legrace, když jsem sehnala všechno, připadala jsem si jak hrdina (jen u hovězího jsem neřešila druh, prostě jsem vzala hovězí). Vajíčka mi mimochodem dali do normálního igelitového sáčku, protože byly na kusy, takže jsem šla pak domů po ulici jako správná dievushka s igeliťákem vajíček.

Celé další odpoledne jsem se pak věnovala vaření, poklízení, vyprala jsem si a tak. Barbara vyráběla domácí minipizzy, takže nám skvěle voněl byt. Večer jsme se pak sešli v plné sestavě plus různí další lidé, co byli pozváni a přišli se podívat. Bylo nás nakonec asi patnáct a pod jídlem se prohýbal stůl. Guláš (který nejvíc ocenili dva hosté z Německa) jsem pak ještě doplnila karlovarskými oplatkami, Kofolou a Fernetem, vše jsem dovezla. Nacpali jsme a pak otevřeli i nějaká vína. I večer bylo stále vedro, tak jsme to radši moc nepřeháněli. Do půlnoci jsme tedy měli klid a mimo zbylého jídla nám tu zůstal ještě byt na úklid.

International Food and Drink Party

V pátek dopoledne jsem konečně dokončila izolaci svojí DNA, bylo hezké se dívat na ten bílý chomáček plující v roztoku. V podvečer jsme šli navštívit hokej. Bylo to finále o pohár Baškortostánu a hrála Ufa (HC Salavat Julajev) proti nějakému menšímu městu, o kterém jsem nikdy neslyšela. Ufa je samozřejmě rozsekala.


Večer pak padl nápad, že půjdeme někam do klubu. Nejsem zrovna na diskotéky a tancování, ale tak když už, tak se aspoň podívám. Vyráží se tu dost pozdě, takže sraz jsme měly s holkama před nějakou irskou hospodou o půlnoci, že začneme tam. Dovnitř ale pouštěli až od 21 let, takže jen polovina skupiny byla způsobilá jít dovnitř. Rozhodly jsme se teda dojít do nějakého obchodu, koupit si piva, projít se a pak dorazit později do toho klubu. Už na začátku mi bylo s výstrahou sděleno, že být cizinka je pro místní pány velice atraktivní, takže si z nás budou chtít udělat cíle na jednu noc. Opravdu byla snaha některých si s náma povídat, vždycky jsme je ale poslaly pryč. Větší nebezpečí však přišlo záhy zevnitř. Šli jsme ve výsledku velká skupina lidí, my, co se známe, a nějací dva kluci, kamarádi jedné z holek, co nás doprovázeli (taky pro jistotu). Jeden z nich byl už na začátku docela opit, ale pořád to bylo na únosné míře. Mluvil dobře anglicky, takže jsme si cestou městem docela popovídali. V klubu ale (tak ve dvě ráno), to ale začal s alkoholem trochu přehánět, a začal mít tendence na mě šahat. Napřed to šlo po dobrém - snahou o domluvu, když to ale nezabíralo a klub mě taky později už přestal bavit, nechala jsem si zavolat taxi a jela radši domu. Fuj. Ještě krátce k tomu klubu - údajně to byl lepší klub pro smetánku. Před ním opravdu parkovala drahá auta a ženy uvnitř byly někdy dost přehnané, jinak to ale vypadalo úrovní přibližně jako nějaký klub v Dlouhé.

Jen pro ilustraci - The Bar.

V sobotu jsme měli jet někam k jezeru, návrh se ale odložil na neděli, takže jsem měla celý den volno. Rozhodla jsem se ho užít po svém. Jestli jste slyšeli někdy "udělej si rande sama se sebou", tak něco podobného jsem praktikovala. Odpoledne jsem šla do bazénu. Svítilo hezky sluníčko a voda byla fajn, tak jsem si hodinku zaplavala. Po bazénu se už začalo stmívat, tak jsem vylezla k monumentu Salavat Julajeva (národní hrdina), odkud je krásný výhled dost daleko. Sedla jsem si tam a počkala jsem, až zapadne slunce - než mě začaly vyhánět cákající fontánky. Pokračovala jsem na večeři a dala si dobrý salát s pomerančem a kuřecím. A večer měl být v centru nějaký kytarový koncert, tak jsem se rozhodla na něj počkat. Nicméně - kytary se očividně nekonaly, protože jsme na ně s Barbarou čekaly asi půl hodiny a nic. Nevadilo ale, prošly jsme se a jely domu.

Západ slunce u Salavata

Jezero bylo druhý den. Inzerována byla "soukromá pláž s křišťálově čistou vodou v jezeře". Realita: Dřevěné molo o délce asi dvacet metrů u jezera, které má vodu asi jako Vltava na Slapech. Nicméně bylo super se poválet u vody, chvíli jsem si zdřímla, bylo to fajn.
Po koupání jsme se rozhodli vyzkoušet jump-park, takové to místo, kde mají mraky trampolín. V ČR jsem na tom nikdy nebyla, tak jsem byla zvědavá. Vypadalo to na hodinu velké legrace. Hned po vstupu se mě ale z nějakého důvodu ujal trenér, který mě učil skákat. Většinou mi to předvedl a já to opakovala, protože neuměl moc anglicky. Zkoušeli jsme salta a mraky blbostí, nicméně už po půl hodině jsem začínala mít pocit, že budu zvracet. Bavilo mě to ale, takže jsem to dala až do konce, kdy jsem přemýšlela, jestli si nezavolat pohřební vůz, aby mě odvezl domů. To s tim sportem tady začínám pěkně přehánět!

Jezero.

Na závěr bych se ještě měla zmínit trochu o tom, jak se nám tu rozpadá tým. Tento týden jsme přišli o tři lidi (děláme si legraci, že "Rusko, divoká země, už jsme o tři lidi přišli."), protože pár z Rumunska, co tu s námi byl, se prostě ve středu rozhodl, že odjíždí do vedlejšího města (600 km), aniž by o tom dali komukoliv vědět. Řešilo se, že to může být pěkný průšvih, protože jsou registrováni k pobytu v Ufě, doufalo se ale, že se v neděli vrátí a nic se nestane. V neděli se ale ozvali, že už jsou zpět v Rumunsku, a ať se nezlobíme, ale byli se stáží silně nespokojení. Nechápu.
Zároveň s tím se zranil i chlapec, který jim dělal kontaktní osobu, takže jejich úprk řešili ostatní místní studenti a zmíněný chlapec ležel v nemocnici s tím, aniž by si vůbec pamatoval, že má nějaké Rumuny na starosti. Paměť se mu už ale prý vrací.

Máme v baráku bezdomovce. Občas nás uvítá ráno, když přijede ve výtahu. Myslim, že se jmenuje Máňa. :D
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.