Stáž v Rusku (3) - Druhý týden a výlet k Zilim

17. srpna 2016 v 20:12 |  Cestovatelské
Dokopat se k tomuto blogu bylo poměrně náročné, takže novinky jsou trochu po delší odmlce.

I <3 UFA! (psáno v baškirštině)

Celý minulý týden jsem již tradičně docházela na ranní směny do nemocnice. Na urologii jsem viděla několik nových operací - třeba kompletní vyndavání prostaty (byl na ní adenom - nezhoubný nádor - takže se musela vyndavat tradičně otevřeně přes břicho). Dále operaci dle Bricka (nebýt Toníka Haluzy, tak samozřejmě nevím, jak se to jmenuje) - už jednou zmiňovanou operaci, kde se kvůli rakovině vyndavá prostata, močový měchýř a okolní uzliny, tentokrát však všechno laparoskopicky. A doopravdy - ty zbytky po vyndaných orgánech vytáhnou v takovém sáčku malou dírou do břicha.

Ve středu jsem částečně přesídlila na gynekologii, protože mě možná zajímá trochu více. Bylo to celkem komplikované, protože na gynekologii neumí NIKDO ani slovo anglicky. Veškerá komunikace tedy probíhala rukama nebo v ruštině - věci jako "pinzet", "držet" a "nožničky" jsou naštěstí dost srozumitelné. Hned první operací byla hysterektomie - vyndání dělohy kvůli myomu (nezhoubný nádor svalu). A jako bonus jsem viděla cystu s endometriózou - medici přeskočí odstavec - nějakým omylem se děložní sliznice dostane někam, kam nemá. Tentokrát to bylo do vaječníku. Nepříjemností na tom všem je, že tato sliznice menstruuje, takže cysta s ní se cyklicky zvětšuje a docela to bolí.

Zajímavou další operací pak byla něco jako plastika močové trubice. Šlo o čtyřicetiletou ženu, které uniká moč, takže se to vyřešilo tak, že za močovou trubicí se jí protáhl takový tkaninový proužek (přichycený v tříslech), který močovou trubici trochu zahne, takže moč teče až v době, kdy žena více zatlačí. Testováno je to pak uprostřed operace, která je pod lokální anestezií: "Zakašlejte," provázané tím, že lékař pod gynekologickým křeslem značně uhne, protože jinak by dostal přesnou střelu do obličeje. Na této operaci mě trochu zarazilo, kolik teklo krve, a že to nikoho moc nevzrušovalo. Podle mě mohla ta paní přijít o dobrý půl litr. Pak se stal ještě jeden moment, který mě až nebývale vyděsil. Během operace jsem držela pinzetou horní stěnu pochvy nahoru, tak, aby se dalo pod tím řezat. Ta stěna je očividně děsně křehká, protože se to nestalo jednou - ale cítila jsem lupnutí a kousek té malé kůžičky mi zůstal v pinzetě. Brr.

Co se týká volného času - ve středu jsme byli na kolektivní večeři, bylo nás dohromady asi patnáct. Šlo o celkem solidně vypadající podnik a dobře vařili, ačkoliv jsem si místo ruského jídla nakonec dala sushi - no neberte to, v přepočtu za dvě kila českých dostanete takovou dávku, že máte ještě na druhý den. Nechali jsme tam celkem velkou útratu, takže nám přinesli tři heliové balonky, že si máme venku něco přát a vypustit je. Nakonec jsme vypustili jen jeden, a jistě uhodnete, kde skončily ty dva další. :-)


Teď si ještě vybavuju, že v úterý večer jsme byli jen ve třech na návštěvě za ruskou kavárnou - na jednom menším náměstí hrála jazzová kapela, byly tam stánky s pivem a palety, na které se dalo sedat (tzn. správně vyladěný veřejný prostor :-)). Poprvé jsem si dala jejich točené pivo, nějaký Svetlyi Kraft - chutnalo to jak Staropramen naředěný vodou, takže tak.

Vpravo Líza, moje kontaktní osoba, která mě má na starost, a nad námi Barbara, spolubydlící.

Ve čtvrtek jsme se byli prezentovat rektorovi místní lékařské univerzity. Trochu jsem z toho byla nesvá, protože rektor je zároveň urolog a mě došlo, že jsem ho už na sále viděla. A tu úctu a poklony, které před ním všichni předváděli, jsem jistě nedělala, protože jsem ho považovala za běžného doktora. Matně si pamatuju, že jsem nějakému doktorovi řekla "paka paka", což znamená něco jako "papa" - moje podezření se notně navýšilo, když se s námi rektor loučil a řekl mi "paka". Takže vlastně možná trochu ostuda. Od univerzity jsme pak jen tak mimochodem dostali diářek a tužku, moc hezké.


V pátek jsme pak hned ráno vyrazili na nejdobrodružnější víkend za celý měsíc - na ruský venkov do malé vesničky v řece Zilim. Cesta trvala asi jen něco málo přes dvě hodiny, přičemž bylo dost charakteristické, jak začínala silnice dálnicí, pak běžnou asfaltkou a několik dlouhých kilometrů šlo už jen o prašnou cestu. Závěr byl až tak veselý, že při divoké jízdě místních řidičů minibusů nám lítaly věci. Vystoupili jsme na okraji malé barevné vesničky, kde jsme měli bydlet v dřevěném domku. Uvnitř všechno jak na horách - dřevo, deky, konvička s horkým čajem, no uplná radost. Záchod samozřejmě suchý tureckého vzhledu a na zahradě. Hned po příjezdu jsme se naobědvali (vařili nám tu) a šli se vykoupat, protože bylo jako zatím celý měsíc - neuvěřitelné vedro.


Cestou k řece jsme míjeli krávy, koně, husy, sem tam i nějakého člověka. Šli jsme okolo části řeky, kde z podzemí vyvěrá slaný pramen. Pak se koupali pod obrovskou skálou a snažili se kamarádit s okolo plovoucíma husama. K večeru následoval výlet na koních.

Koňský výlet mě docela překvapil. Každý jsme dostali koně, každý si ho po kontrole průvodce sám osedlal. Instruktáž byla minimální, ke klusu, který byl během jízdy několikrát, vlastně žádná. Ono by se to asi taky těžko vysvětlovalo, protože náš hodný průvodce neuměl anglicky. Takže jsme vyjeli. Někteří lidé seděli na koni poprvé a razance, s jakou drželi uzdu, nebyli někteří koníci zrovna spokojeni. Nějak to ale fungovalo a dojeli jsme ke skále, kde jsme po přebrodění řeky vyjeli na kopec, ze kterého byl hezký výhled na pomalé zapadání slunce. Kousek cesty jsme šli s koňmi podél velkého srázu dolů, a jak už to bývá, medici jsou místy speciální druh lidí, protože Andrei z Rumunska při pohledu z koně dolů prohlásil: "Bože, ať nespadnu dolu, protože jinak jsem studoval pět let nadarmo!"
Má spolubydlící v Ufě dostala celkem divokého koně, takže při první větší přestávce koukala a chudák trochu natahovala, takže jsem jí dala svojí poměrně klidnou klisnu a vzala si její. V poslední části cesty jsem pak pochopila, v čem byl problém - moje nová klisna s sebou měla na výletě hříbě, které chtělo očividně občas nakrmit. Jednou pod nás vlezlo a klisna se začala vztekat a plašit, dokonce vyskakovat a vykopávat směrem k hříběti - což jsem moc nepochopila. Zato jsem ale pochopila, že slovo "kurva" je mezinárodního charakteru.
Ujeli jsme na koních možná 15 kilometrů. Už večer mě překvapovalo, že ostatním neupadly zadky, protože mě bolelo snad všechno, a to umím aspoň klusat, takže na hřbetě nedrncám. Den však ještě neskončil.


Večer jsme šli vyzkoušet ruskou saunu, říkají jí banja. Na zahradě nám stál další dřevěný domek, který byl k tomuto účelu. Banja měla tři místnosti - jednu oddechovou, kde jsme si nechali věci, jednu umývací, kde se člověk mohl polévat studenou vodou a ve které už bylo vedro jak v sauně, a třetí, kde už bylo skoro nesnesitelné vedro. Během saunování se v Rusku mlátí březovými větvičkami, překvapilo mě, jak je to super. Pak jsme se normálně umyli mýdlem jak ve sprše a polili hrncem se studenou vodou.
Po celém dni jsem celkem unavená padla do postele a byla ráda, že spím.


Druhý den jsme vyšli na asi osmikilometrovou vycházku, jejímž cílem měla být velká jeskyně v lesích. Dopoledne se nám ještě ve vesnici povedlo sehnat nějakou domácí pálenku. Cesta byla v horku, často na sluníčku, později naštěstí podél řeky, takže jsme se tak hrozně nepařili. Závěr k jeskyni byl ale vyloženě škrabáním se hlínou do kopce. Nahoře nás ale uvítal chladný vzduch, který vál z jeskyně. Oblékli jsme se do teplejšího oblečení a vydali se dovnitř. Celou cestu jsme si svítili mobilama, uvnitř byly teploty okolo nuly. Kousek jsme museli slézat s pomocí lana, viděli jsme ale obrovské ledové krápníky a pak i nějaké ty klasické stalag(t i m)ity. Někteří z nás se při slézání lanem vyváleli na mokré a bahnité zemi, takže jsme byli pěkně špinaví.



Cestu z jeskyně jsme jeli na raftech. Teda, pokud se tomu raft dá říkat. Šlo o dvě až tři nafukovací věci, které byly pospojovány malými kládami. Řeka byla ale klidná - místy až moc - takže to bylo vlastně úplně fuk. Pomalu se začínalo smrákat a my jeli po řece úplně sami.


Až ke konci se nám povedlo se zaseknout na mělčině. Museli jsme vystoupit, a začal trochu chaos, protože někteří z nás neměli boty. Já naštěstí ano. Nakonec to nějakým způsobem dopadlo tak, že jsme šli čtyři poslední kilometr pěšky. A byla to legrace - všichni jen v plavkách, s pádly v ruce, dva bez bot, jedna slečna pouze s jednou botou, já ještě v ruce jako hlavní fotograf zapůjčenou selfítyčku. Šli jsme kolem skupiny kempujících lidí u řeky, kteří když se na nás podívali, začali se hlasitě smát.

Večer pak konečně přišel čas na nějaká ta piva a pálenku. Nepiju tvrdý alkohol (žádný), protože mi nechutná (žádný). To leda když si to s něčím smíchám. Nutno ale dodat, že místní samogon mi nechutnala o něco méně, než ostatní alkoholy. Bylo krásně jasno a oblohou poletovaly Perseidy, každoroční meteorický roj. K mému překvapení se jeden z chlapců, co s námi jeli, docela rozjel a asi po půl litru samagonu strávil několik momentů na suché toaletě. Na jeho obranu - údajně ta pálenka nebyla zas tak dobrá, protože jinak se mu to nestává. A jako správný rodák samozřejmě neměl druhý den kocovinu. Takhle bych taky chtěla fungovat.

V neděli jsme vylezli na velkou skálu, která dominovala nad vesnicí. Opět pařilo na celkem strmou cestu sluníčko, takže pro některé z naší výpravy to bylo docela vražedné, skončilo to i jedním úpalem. Výhled byl ale opět skvělý. Cestou dolů, která už byla poměrně rychlá, jsme našli nějakou místní bylinku (nevím? Vonělo to trochu jako levandule), ze které jsme si později udělali docela dobrý čaj. Pod skálou, kam jsem doběhla jako první, jsem pak shodila svršky a v prádle skočila do řeky. Postupně to tak udělali skoro všichni, voda po výletu dobře ochladila. (Politický rýpaneček - Povšimněte si, že na muslimském venkově naskákala skupina děvčat v prádle do řeky a nikoho to nepozastavilo.)



Odpoledne jsme už vyráželi domů, cestou jsme se ale ještě zastavili ve vesnici asi o 50 km dále, kde vyvěrá ledový minerální pramen. Už z dálky byla cítit vejce. Na místě byly vedle řeky udělané dvě malé nádržky, ve kterých se točili lidé a na pár vteřin se v pramenu namáčeli. Ono více ani dost dobře nešlo, protože voda měla asi čtyři stupně. Na jiném místě pak lidé sbírali pramen do kbelíků a polévali se jím, protože podle legendy to člověka omládne o deset let. Hned se cítím na třináct!


Cesta zpět byla zase drncavá, sluníčko zapadalo, a my jeli příjemně unaveni zpět do Ufy. A já teď dopisuju další díl blogu a taky už toho mám plné brýle.

Jen ještě drobné poznámky, které by nemusely zapadnout:
- Vyzkoušela jsem koňské mléko. Dělá se to tak, že po podojení se nechává tak 2-3 dny stát ve džberu v chladné místnosti a ono začne kvasit. Chutnalo to jako burčák s příchutí mlíka.
- Ve čtvrtek mi odpojili ruské číslo. Nikdo mi totiž nesdělil, že pokud jedeme na výlet z Baškortostánu do Tatarstánu, tak je to vlastně jiný stát a volání tam nemám zdarma. Vlastně federace.
- Konaly se první pokusy o politické rozpravy. Za střízliva nic moc, ale když si dali kluci trochu do nosu a začali vyprávět, citlivý člověk by brečel. Chudinky, nemaj to lehký.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.