Stáž v Rusku (2) - Konec prvního týdne a Kazaň

8. srpna 2016 v 13:44 |  Cestovatelské
Závěr pracovního týdne byl velice zajímavý, ale pokud jste slabší povaha, radši přeskočte druhý odstavec :D

V pátek jsem byla u dvou operací. První byla odstranění ledvinových kamenů - dělá se to tak, že se pacientovi vleže píchá přes kůži vstup přímo do ledviny, do dutiny, kde jsou kameny. Ty se kamerou najdou a pak se ultrazvukem drtí a drť se odsává. Nic moc extra zajímavého, protože u této operace se vstup do ledvin kontroluje pod RTG, takže musí mít člověk speciální oblek nebo koukat oknem z vedlejší místnosti. Hlavně - jestli mi něco vadí, tak jsou to zaklíněné předměty v lidském těle. Klidně, ať mi pacient zvrací na ruce, ale kameny v ledvinách - fuj! Jen jsem to viděla na obrazovce, hned se mi chtělo se všude škrábat. Naší hlavní náplní tedy bylo sedět za okýnkem v malé kuchyňce s ostatními sestrami a povídat. Ten den se mnou byla v nemocnici Líza, která ještě žádnou operaci neviděla a chtěla se podívat, takže mi mohla překládat, co říkaly sestry a naopak. Všichni na oddělení jsou moc fajn. Umí tak dvě, tři slova anglicky, ale použijí je vždy, když můžou, jinak se jen usmívají. Když mi potřebují něco říct, snaží se to říct jednoduše a pomalu, takže jim už celkem rozumím.

Masakr byla ale druhá operace. Poprvé jsem plně asistovala u operace, byli jsme tam jen já, doktor a instrumentářka. Znáte už někoho, kdo vykastroval chlapa? Teď už jo. :D Pán měl nádor závislý na testosteronu, tudíž když se mu vyndají varlata, tak neporoste. Operace probíhala pod lokální anestezií, která ale nezabírala úplně tak, jak měla, takže největší nervy jsem měla z toho, když jsem něco dělala a pán se mi pod rukama sem tam cuknul. Nevyndavali jsme varlata v celku, ale jen jejich obsah - epitel. V průběhu operace jsem od různého přidržování, přes sušení krve a podobných věcí dokonce i zkusila pracovat s koagulátorem (nebo elektrickým skalpelem - nezničte mě, v ČR jsem to neviděla, takže nevím, jak se to jmenuje, jen volně překládám :D). Jednou se nám povedlo otevřít malou tepnu, takže jsem poprvé viděla stříkat krev - kam jinam, než na mě - ale jen malý proud, nic závažného, hned jsme to zadělali. Sem tam se na nás mrknul nějaký jiný doktor, a posmívali se mi, že jestli mi na chlapech něco vadí, konečně mám možnost si to s nima vyřídit. Zážitek vážně super, haha.

Odpoledne mě vzala Líza na oběd do bistra, kde jsem vyzkoušela něco z typicky ruské nebo baškirské kuchyně. Všechno bylo moc dobré, hned jsem si napsala do mobilu, co si mám dát příště. Taky jsme pak strávily asi hodinu na poště, kde mě musela registrovat - že jsem v Ufě a netoulám se někde nekontrolovaně po Rusku. :-)

Griečka (kroupy), lju-lja kebab (z krocana) a vedle kurnik (uvnitř směs z kuřete a brambor).

Kazaň


V sobotu brzy ráno jsme vyrazily (šest děvčat) na výlet do Kazaně, hlavního města republiky Tatarstán. Prý výlet do vedlejšího města - 600 km. :D Zajímavé však je, že během této vzdálenosti jsme překročily dvě časová pásma, takže mě od ČR dělila už jen jediná hodina. Dorazily jsme tam ve dvě hodiny (v místních 12). Celý den jsme pak prochodily po městě a jeho centru - opravdu hezké a staré město s různými zajímavými památkami, hlavně areál Kremlinu, který je zapsán v UNESCO. Uvnitř je hromada zajímavých budov, sídlo prezidenta, pravoslavná katedrála, velká mešita i stará věž (Söyembikä), která stojí mírně křivě a podle legendy z ní skočila poslední královna Kazaně, protože si nechtěla vzít Ivana Hrozného. Níže dávám pár fotek. Poprvé jsem se pak za svůj život podívala do mešity - většinou jsem byla na svých dovolených, kde je vedro, oblečená nevhodně do jakéhokoliv církevního zařízení. Tady to ale nevadí, protože u vchodu půjčují zástěry a šátky na hlavu, starší paní mě do jednoho oblékla s radostí, že jsem "iz Čechii".

Věž Spasskaya, vstup do Kremlinu

Věž Söyembikä a vpravo od ní budova vlády a prezidenta

Mešita v Kremlinu

Návštěva mešity a její model uvnitř


Jeden z kostelů pod Kremlinem

Zvonice kostela na hlavní pěší třídě


Selfie!


Divadlo, které je zasvěcené Saint-Exupérymu

Později odpoledne jsme už byly docela unavený, tak jsme šly nakoupit snídani na druhý den do hostelu. S holkama z Ruska jsem se ale ještě vydala večer na dvě piva - prý mají hnusná piva v Rusku, a protože se mi nechce věřit, že je to až taková tragédie, tak jsem chtěla vyzkoušet. V hospodě měli ale zrovna jen německá piva, takže to šlo a aspoň to bylo dobrý.

Druhý den ráno jsme dokončily naší poznávačku městem u obrovské budovy, která vypadá jako hrnec (podle legend se Kazaň jmenuje právě podle takového hrnce) a na jejím vrchu se koná hromada svateb. Vylezly jsme nahoru - byl tam hezký výhled na Kazaň i na velkou řeku, která se městem táhne. Začínalo být postupně zase nesnesitelné vedro, takže potom jsme volným krokem vyrazily k místnímu akvaparku.



Po dlouhé době jsem měla pocit "nesnášim lidi". Narvaný akvapark plný lidí, vedro, vlhko a na zemi humus. Ve vodě to pak už bylo lepší, ale fronty na tobogány byly děsivé. Překvapilo mě, že celkem moderní akvapark měl zázemí řešené jak venkovní koupaliště v ČR někde u rybníka - sprchy byly společné pro dámy i pány. A plavky se převlékaly v kabinkách u skříněk na věci.

Po celém dni nám pak vyhládlo, takže jsme před cestou na bus ještě rychle stihly fastfood - daly jsme si KFC kuřátka, jen chudák Fatima z Maroka skončila na zeleninové pizze a salátu, protože může jen halal. Ptala jsem se jí, jestli mají v Maroku halal mekáče a KFC, prej jo. Trochu si ale myslí, že to tam je jen napsané, ale že to halal stejně ve výsledku není, dokonce jí i maminka z domova psala, ať na halal kašle a dá si do nosu. A údajně mají v Maroku speciální halal pivo!

K večeru nám jel autobus - respektive velký Ford Tranzit jako minibus - zpět do Ufy. Už při cestě do Kazaně se po prvním rozjetí chytla Barbara z Itálie sedačky a měla smrt v očích, že řidiči tu jezdí jak blázni. Při cestě zpátky koukala taky lehce vyděšeně a chudák celou noc nespala. My seděly s Dianou z Ruska vepředu u řidiče a povídaly si s ním (rusko-anglicky). To, že řídí po tom, co dva dny nespal, jsme ostatním radši zatajily. Nakonec mi nic nebránilo v tom, abych skoro celou cestu spokojeně prospala, až na pár momentů:
- Hned na začátku dálnice se před náma otáčelo auto. Fakt, z protisměru přejelo přes hlínu uprostřed a otočilo se do protisměru. Prostě Rusko.
- O pár kilometrů dál bylo auto na střeše. Vedle něj bohužel leželo přikryté tělo ručníkem.
- K desáté večer jsme zastavili na rybím marketu u dálnice, takže jsme si koupily uzenou rybičku na druhý den k jídlu a navštívily nejhnusnější turecké záchody, co jsem kdy viděla.


Pár offtopic poznatků:
- Ze čtvrtka na pátek v noci konečně pršelo. Jednou. Na chvíli. Jinak se tu stále pečem při teplotách nad 30 stupňů a samozřejmě bez klimatizace.
- Hurá, maršrutky - už jsem v minulém blogu psala, že tramvaje tu nemají žádný jízdní řád. Ráno na ně obvykle chodím s velkou rezervou, ještě se naštěstí nestalo, že by nepřijela. Už se to ale stalo odpoledne, když jsem potřebovala jet z nemocnice, takže jsem si vyhlídla maršrutku, co mi jezdí domů. Je to ale značně komické, protože ani po týdnu stále nevím, kde pořádně bydlím - prostě u velkého modrého kostela, a teď už vím název ulice. Jména zastávek ale netuším, takže prostě vystupuju podle pohledu a vyhovuje mi to - už se začínám trochu orientovat.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.