Estonsko/Lotyšsko/Litva/Polsko

12. srpna 2015 v 11:24 |  Cestovatelské
Proč jsme se rozhodli právě pro Pobaltí? Moc poetické to není. Chtěli jsme do Gruzie, ale odložili jsme nákup letenek a ty během pár týdnů skoro o 50% zdražily. Tudíž došlo na záložní plán - vzít auto a vyrazit na sever, do míst ne moc turisticky oblíbených a u nás dost neznámých.

Vyjeli jsme v pátek 31.7.2015 - v plánu byl start v jedenáct dopoledne, jak se ale dalo čekat, po jedné hodině jsme byli ještě v Praze :) V Hradci jsme nakoupili a v podvečer přejeli hranice do Polska. Chtěli jsme zkusit dojet až do Litvy. Cesta přes Polsko je strašná. Dálnice je před Varšavou uzavřená, jejich očividně uplně špatné značení nás poslalo úplně na druhou stranu. Zajeli jsme si okolo 100 km. Okolo čtvrté ráno jsme si před Litevskými hranicemi zdřímli na parkovišti.

Kurská Kosa

V děvet ráno jsme pokračovali. První, co nás na Litvě a severu Polska zaujalo, byli čápi. A byli úplně všude. Vždy v květnu se sem údajně vrací a každý čáp zvládne najít své hnízdo. Farmáři jim i prý usnadňují stavbu hnízd, protože jejich přítomnost nosí štěstí.
Jeli jsme přes Kaunas do Klaipedy, odkud jezdí trajekt na Kurskou kosu. V Klaipedě jsme se na chvíli zastavili - jedná se o staré pruské město. Je to vidět minimálně na hrázděných domcích v centru, cetrum je poměrně malé.
Později jsme šli chytit trajekt (jede snad každých 15 minut, cena necelých 11 euro, zpáteční cesta se ale už neplatí + 10 euro za vstup osobního auta do parku) a přejeli do národního parku Kurská kosa.
Kurská kosa je poloostrov začínající v Kaliningradském regionu, tudíž se tam dá dostat z Litvy jen trajektem. Celý poloostrov je tvořen z písečných dun, které zde za tisíce let navršilo Baltské moře. Litevská část je dlouhá okolo 90 kilometrů, nacházejí se zde i vesnice - některé z nich už ale za stovky let skončily pod pískem. Celé duny drží dnes pohromadě hlavně lesy a obecně porost, proto se výrazně nesmí nic trhat a do některých částí parku je kompletní zákaz vstupu.
Rozhodně se jedná o něco, co musí člověk v Pobaltí vidět! Lesy na písku působí čistým horským dojmem, od zátoky oddělující Kosu od zbytku Litvy k moři se dá dojít pěšky. A pozorně koukejte mezi stromy - možná potkáte losa.
Napřed jsme se zastavili ve vesnici Juodkranté. Čistá a očividně bohatá vesnice plnící účel prázdninového letoviska - nedaleko je "Kopec Čarodějnic" (lesní stezka obsypaná dřevěnými pohádkovými sochami) a dřevěná vyvýšená plošina, ze které se dá pozorovat hnízdiště volavek a kormoránů. Přímo v Juodkranté je to plné obchodů s Žuvis - uzenými rybami.
Na Kose je jeden jediný kemp, kde jsme se ubytovali - hned vedle jižní vesnice Nida. Čistý, s teplou vodou, wifi a různým sportovním vyžitím.
Vedle kempu je pár set metrů pěšky velká duna Parnidis. Na jejím vrchu jsou sluneční hodiny a je hezký z ní výhled na Nidu, zátoku a okolní písečné duny.
Ještě ten večer jsme to seběhli do Nidy, opět místo připomínající přímořské letovisko. Přímo uvnitř vesnice byl nějaký koncert a lidé se tam u stolu cpali uzenými rybami s pivem. My si zašli na jejich domácí jídlo "cepelinai" - velké knedlíky plněné masem zalité zakysanou smetanou.



Hora Křížů, Jürmala

Další den jsme měli v plánu se na chvíli vyvalit na pláž na Kose a pak pokračovat dál. Asi do dvou hodin jsme se opalovali, moře bylo na nás moc studené. Litevci se tam ale vesele cachtali, jsou zvyklí.
Z Klaipedy jsme jeli směrem na Šiauliai, od kterého se asi 10 kilometrů severně nachází slavná Hora Křížů. Ve skutečnosti je to takový malý kopeček, křížů jsou tam ale opravdu desetitisíce. Je i možné si v místních suvenýrech nějaký zakoupit a nechat ho tam. Hned vedle hory je celkem nový klášter, který byl dostavěn v roce 2000 na přání Jana Pavla II. Důležitou informací pro budoucí návštěvníky může být, že na oficiální placené parkoviště (0,9 eur) místní kašlou - popojeďte taky kousek dál a zaparkujte normálně u silnice.


Naším cílem pro tento den bylo dorazit do Jürmaly, takže přejet hranice do Lotyšska. Cesta opět děsivá - nikde tu nemají dálnice, jen rychlostní jednoproudové silnice, na kterých se smí jet jen 90 km/h a na častých křižovatkách pouze 70 km/h (občas kontrolováno radarem). Cesta se tak hnedka protahuje. Do Jürmaly jsme tedy dorazili až před setměním.
Jürmala je lotyšské letovisko, kam se jezdili rekreovat sovětští hodnostáři a různé celebrity. Také to tam podle toho vypadá - za vjezd do oblasti se platí mýtné (2 eura, je to na hodinu průjezdu městem, tudíž si tam musíte najít oficiální ubytování. Druhý den pak stačí mít na průjezd ven účtenku od kempu), celá oblast je plná luxusních secesních rezidencí nebo naopak polorozpadlých sovětských hotelů a sanatorií.
Dojeli jsme do kempu Jürmala (trochu nás svou cenou zarazil, protože na to, že to byl kemp pravděpodobně na pozemku nedostavěného sovětského hotelu, netekla teplá voda a vlastně tam mimo volné trávy a boudy se záchody nebylo vůbec nic, byl poněkud dražší - 22 euro - dvě osoby, stan a auto). Náhodou jsme si však postavili stan hned vedle skupinky mladých Čechů z Děčína, takže jsme vzali plechovky s pivem a vyrazili s nima na pláž. Večer tam bylo dost mrtvo - narazili jsme jen na jeden stánek s pitím, kde jsme na chvíli poseděli (mimo jiné i ve společnosti pár desítek komárů). Lotyši a vůbec pobaltské národy se vůbec nesmějí. Prý mají "poker face" za všech situací. Holky z přidružené skupinky to dost stresovalo, chlapec za barem se na ně ale nakonec usmál :)


Riga, Sigulda (Národní park Gauja)

Ráno jsme se probudili vedrem, stan jsme měli na sluníčku. Posnídali na pláži a ještě dopoledne si Jürmalu trochu prošli. Ruština byla ze všech stran, někteří návštěvníci přímo z Ruska, někteří Lotyši ruské národnosti (Rusů je v Lotyšsku více jak samotných Lotyšů).
V plánu byla na dnešní odpoledne Riga, je od Jürmaly necelých 20 kilometrů. S autem byl v Rize trochu problém - všude se dá parkovat jen po zaplacení v automatu (snad až 2 eura na hodinu, popisky byly v lotyštině), nám se ale povedlo zaparkovat na bezplatném parkovišti nedaleko centra (zázrak).
V Rize jsme byli celé odpoledne. Centrum města mě dost příjemně překvapilo, okrajové části však svým socialistickým vzhledem nezklamou. Hlavními památkami zde je Rižský hrad, radnice, Maurský dům (nedávno kompletně postavený znovu dle starých plánů, protože co nezničili nacisti, dokonali sověti), luteránský chrám svatého Petra, Katedrála Dóm a mnoho dalšího. Centrum proplétají uličky mezi domy starého německého vzhledu.
Po zastávce na smažené pelmeně jsme skočili ještě na tržiště - určitě dobré vidět. Část prostoru trhů je ze starých hangárů na zeppeliny, vzhledem ale celé připomíná Holešovickou tržnici. Nedaleko pěšky je pak Státní opera a od ní začíná krásný park s říčním kanálem (možné si půjčit šlapadlo). Cestou je Pomník svobody a Národní divadlo.

Opera v Rize

Park vedle opery

Před setměním jsme přejeli hranice národního parku Gauja a stanovali vedle Siguldy.
Sigulda se dá večer projít hezkou procházkou. Na kopci je středověký hrad, který je volně otevřen k prohlídce a nabízí hezký výhled do údolí, kde se táhne vodáky oblíbená řeka Gauja. Hned vedle starého hradu je Nový Hrad, ve kterém se do roku 1993 scházelo městské zastupitelstvo.
Sigulda je město sportovní zábavy a adrenalinu. Vedle našeho kempu byl dobrodružný park Tarzan, kde je snad úplně všechno - přes bobovou dráhu, lanové centrum, velkou houpačku až po sjezdovku v zimě (teda pokud se tak dá ten dětský kopeček nazývat, jsou tu ale hned dva vleky). Řeka Gauja je splavná a v kempu nabízeli za 45 euro/loď její sjetí (cca 20 km).
Po procházce jsme si dali u řeky večeři. Romantický nádech, na který se Pepa těšil, nám rychle překazil český spoluobčan, který si chtěl vyměnit zážitky. A když odešel, byla mi už zima, tak jsme šli rovnou spát :)

Starý hrad v Siguldě

Hrad Turaida, Cesis, Parnü, Haapsalu


Ráno jsme se zase hned vypravili. Na protějším břehu Gauji nás čekal hrad Turaida a jeskyně Gutmana. Hrad byl fajn - i s přilehlým skanzenem podhradí za 5 euro na osobu. Je to arcibiskupský hrad postaven z velké části v patnáctém století, celý z cihel. Vylézt se dá na velkou věž, ve zbytku prostor je muzeum. Bylo to taky poprvé na cestě, co jsme potkali zájezdy turistů, ti v hradu vypadali, že nás zašlapou.


Jeskyně Gutmana je v podstatě jen taková díra velká jako větší obývák. Vedle jeskyně je placené parkoviště, na to ale nejezděte, kousek dál se dá zaparkovat na jedné z polních odboček. Jeskyně je známá kvůli legendě o krásné dívce (přezdívaná Turaidská růže), kterou zde zabil zklamaný nápadník. Uvnitř je pokrytá různými vyrytými nápisy.


Všude v suvenýrech pak uvidíte barevné vycházkové hole, typické pro oblast Siguldy.
Uprostřed národního parku Gauja je zajímavé ještě město Cesis. Též má středověký hrad v centru (kamenný, co jsme tam byli, tak to vypadalo spíš jako zřícenina). Další krásný park (v tom Lotyši obzvláště vynikají) a kostel svatého Jana ze 13.století stojí opodál. Jak náš průvodce Cesis vychvaloval, zas tolik nás to asi neuchvátilo, ale je to hezká zastávka na svačinu nebo kafe. Z Cesis jsme dojeli do Pärnu, estonského letoviska v Rižském zálivu. Dost to připomínalo Jürmalu, rozhodně ale s teplejším mořem a hezčí pláží, takže koupání v moři doporučujeme až tu :) Město má rovněž centrum plné hezkých dřevěných domků. Na pláži jsme strávili asi dvě hodiny.


Po cestě z Parnü jsme se kvůli úspoře času rozhodli vynechat ostrov Saaremaa, z referencí známých je ale super, tak třeba příště. Bylo tedy na čase najít místo na spaní. Se setměním jsme dojeli do Haapsalu, menšího města, kde je krásný hrad. A jeho noční prohlídka je ideální způsob, jak se zbavit ostatních turistů. Hrad byl volně otevřen a hezky osvětlen. Celé město připomínalo okolo půlnoci Silent Hill, do kterého zavítalo jen pár hlučných mladých, co popíjeli na náměstí v hospodě. I o půlnoci bylo pak nad zátokou vidět zapadající slunce. Noc jsme strávili vedle benzínky na parkovišti v autě.



Tallinn

Ráno jsme dojeli do Tallinnu. S parkováním je to těžce k ničemu, našli jsme si ulici, na které parkovala ostatní auta a ulice byla bez jakéhokoli placeného označení. Stejně jsme dostali pokutu. Jinak jsme ale pasovali Tallinn na jedno z nejhezčích měst, kde jsme byli, a v Pobaltí je rozhodně nejhezčí. Za prohlídku stojí určitě celé Staré Město, které je obklopené hradbami. Na radničním náměstí jsou trhy a malé uličky mezi kostelíky a obchůdky dost připomínají centrum Prahy. Za návstěvu pak stojí i část Kadriorg, která sestává z velkého parku, ve kterém najdete mimo galerie umění i kancelář estonského prezidenta, chatu Petra Velikého nebo palác pro jeho ženu, Kateřinu I.


Palác postavený Petrem Velikým pro Kateřinu I.

My to stihli za jeden den, ale byli jsme pak už dost unavení, v Tallinnu je tedy na dva dny určitě co dělat. Možné je i si udělat trajektem výlet do Helsinek, který stojí pro dva cca 40 E u společnosti Tallinnk (ale podívejte se radši dopředu, ceny dost lítaly) a plavba trvá 2 hodiny.
Tallinn je město neuvěřitelně se vyvíjející. Za hradbami Starého města rostou vysoké kancelářské budovy, obrovská obchodní centra a je obrázkem Estonska, které se vypracovává dost rychle nahoru. Spát jsme jeli do národního parku Lahemaa, kousek od Tallinnu.

Národní park Lahemaa, Kunda, Narva

Národní park Lahemaa je další z krásných parků, které Pobaltí nabízí. Hezky upravené chatařské vesnice, dlouhé lesy a pobřeží poseto velkými bludnými kameny. V parku se nachází četná kempovací místa, kde lze kempovat zadarmo a jsou moc hezky upravená. My jsme se pokusili (bohužel bez úspěchu) najít tohle místo na poloostrově Pärispea, pravděpodobně k němu nevede silnice (tato místa jsou označená písmeny RMK). V Lokse jsme nakoupili.
V parku jsme se byli podívat na malou vycházku k rašeliništi (Viru raba), po dnech sucha bylo ale dost vyschlé. Určitě pak doporučujeme naučnou stezku přes Oanduský prales začínající z Oandu. Je to 4,7 km dlouhá a skvěle značená stezka pralesem, místy dlážděná dřevěnými prkny, aby se dalo projít. Cestou jsou vidět stromy podrápané medvědy. Při troše štěstí zde slibují i losy, my ale nic neviděli.

Rašeliniště Viru raba

Pobřeží parku Lahemaa

Stezka Oaundským pralesem

Naše cesta pokračovala dále na východ. Zastávka v Kundě byla nutností :) U příjezdu do Kundy od Vira Nigula je schován "Kundí deník", návštěvní kniha českých cestovatelů. Najít se dá velice dobře, na stránce o deníku je popis i s fotkami. Jinak v Kundě není nic moc zajímavého. Vcelku ošklivé průmyslové město. Stavili jsme se tam na kafe a jeli zase dál.


Krátkou zastávku jsme si dali v Narvě. Narva je cenou útěchy pro ty, co nemají ruská víza a nemohou pokračovat přes zdejší hraniční přechod. Sovětsky vypadající město, ve kterém se mluví v podstatě jen rusky. Navštívili jsme tu hrad, aspoň ten je moc hezký a stojí za vidění. Pod hradem je hraniční řeka, nad kterou se na ruské straně tyčí druhý hrad, to aby se nehádali :)
V Narvě jsou ještě dva kostely a radnice. Vše obklopené ošklivými bytovkami, bordelem na ulicích a neudržované. Tady se asi zastavil čas. Spát tu rozhodně nechceme, takže vyrážíme směr Tartu.

Hrad v Narvě na estonské straně

Do Tartu jsme sice dorazili, ale s ubytováním je to peklo. Hostely drahé nebo plné, kempy zbytečně daleko. Došlo tedy na další noc v autě za Tartu.

Tartu, jezero Lubans

Dopoledne jsme prošli město. Je to takové estonské Brno - univerzitní město, kde většinu obyvatel tvoří studenti této největší estonské vysoké školy. Na kopci mají rozpadlou a moc hezkou katedrálu, v parcích mnoho míst, kde mladí tráví čas. Zajímavé bylo i muzeum KGB, kousek od centra. Bylo ve sklepě "Šedého domu", dříve sklep sloužil jako vězení a první místo pro nepřátele režimu před cestou do gulagu. Cely měly 0,8 metrů čtverečních a celý prostor vypadal dost strašidelně. Před obsazení města nacisty tam tajné ruské složky vyvraždily asi 120 lidí. Na výstavě spolupracoval český Ústav pro studium totalitních režimů, takže je půlka popisků a textů o sledování obyvatel v češtině.

Radnice v Tartu

Muzeum KGB

Nakoupili jsme a jeli dál. Našli jsme nějaký kemp u jezera Lubans. S kempy je tu obecně trochu potíž, takže jsme žádný nenašli. Cestou jsme si ale všimli stanů u nějakého sportovního centra Baku, tak jsme zastavili. Mladé slečny na recepci uměly anglicky dost pomálu, postavení stanu bylo ale zdarma, platili jsme jen dvě eura za sprchu (euro pro jednoho). Majitel objektu večer griloval a přišel se s námi podělit o šašlik. Anglicky neuměl vůbec, ale nějak jsme se lámanou ruštinou dohodli a dali mu plechovku českého piva. Na to nám odpověděl ještě malým panákem nějakého rumu. Později nás komáři vyhnali do stanu.

Náš nocleh u jezera Lubans

Vilnius, nejvyšší hora Pobaltí, střed Evropy

Ráno jsme se sbalili a čekalo nás pořád asi 200 km do Vilniu. Cesta byla příšerná, začalo být vedro a po cestě byly pořád nějaké stavby na silnici doprovázené kyvadlovou dopravou (a tomu oni řikaj dálnice).
Na cestě jsme měli dvě zastávky. První byl "výšlap" na nejvyšší horu Pobaltí. Celá náročná túra trvala asi tři minuty - Suur Munamägi, nevyšší hora, má totiž jen 314 m.n.m. :) Na vrchu je rozhledna, ze které je moc hezký výhled na celý okolní park Haanja.

Suur Munamägi, nejvyšší hora Pobaltí

Druhou zastávkou hned po silnici byl geografický střed Evropy. Je značený kamenem a vlajkami států.

Geografický střed Evropy

Ve městě jsme byli asi ve dvě hodiny. Vilnius mě nadchl snad ještě víc, jak Tallinn. Krásně opravené a udržované staré město, rozvíjející se a vkusné nové město. Na kopci jsou zbytky starého hradu, pod kopcem opravený Palác velkoknížectví. Vilnius byl centrem litevského velkoknížectví. V paláci je výstava historie města a ve sklepení ukázka starých základů paláce, na kterém byla postavená jeho nová verze. Na náměstí je pak katedrála v bílém a antickém stylu, v uličkách města pak tradiční kavárny a hospůdky. Zajímavá byla exkurze do Republiky Užupis - městská část Užupis si za řekou vyhlásila svojí vlastní "hipsterskou" republiku, kde se to hemží umělci. Měli tam trochu binec, ale místní undergroundová scéna sem asi dobře zapadne. V parku jsme se přejedli obřím kebabem a pozorovali všude se fotografující snoubence s družičkami. Ten den bylo pěkné vedro, takže jsme byli rádi, když se to večer už trochu klidnilo.

Katedrála ve Vilniu a zvonice

Cedule vedle mostu, který vede do Republiky Užupis

Spát jsme měli u Trakaie (asi 20 km od Vilniu), ale kemp přímo u hradu nám přišel moc drahý, tak jsme popojeli asi dalších 20 km dál do kempu Harmonie. Našli jsme ho jen díky ukazateli na silnici, najít kemp je tu jak soutěž v orientaci. Aspoň byl ale celkem levný a prázdný. Vedl ho pán z Nizozemska a kemp si očividně udělal ze svého velkého pozemku. Už za tmy jsme postavili stan a přišel konečně večerní čas na pivo :)

Trakai

Ráno to bylo poprvé za celý výlet, co trochu zapršelo. Kvůli vedrům v celé Evropě se začaly hnát bouřky. Alespoň se trochu vyčištil vzduch, tak jsme jeli na prohlídku ostrovního hradu Trakai. Měla to být jedna z největších atrakcí v Pobaltí. Všude samozřejmě mraky turistů. Hrad byl po rekonstrukci vážně moc hezký. Na nádvoří ještě rozebírali podium po koncertu, který byl v areálu hradu noc předtím. V hradu mě trochu zklamala výstava Litevského národního muzea, která svými exponáty do středověkého hradu moc nezapadala, asi ale nechtěli nechat místnosti v hradu prázdné.


Hrad jsme obešli a prošli se ještě po vesnici Trakai. Vzali jsme to okolo druhého starého hradu na pevnině, který byl za naší návštěvy zavřený - část ale vypadá též rekonstruovaně. Na břehu jezera si může člověk půjčit lodičky nebo šlapadla, pro turisty je tu teda bohaté vyžití.
Po vycházce jsme ještě do jedné z hospod zašli na litevskou tradiční studenou polévku z červené řepy, která má až strašidelně růžový vzhled.

Šalibarščiai - litevská studená polévka z červené řepy

Parkování v turisticky narvaném Trakai bylo roztomilé. Mimo oficiální (a samozřejmě placená) parkoviště, si zde místní důchodkyně aktivně přivydělávaly. Stály u silnice a máváním zvaly turisty k parkování na svém pozemku za menší peníz, jak parkoviště (nás to stálo 3 EUR na celý den).
Odpoledne jsme pak pokračovali dále. Přes polské hranice jsme vyjeli nocovat do Bělověže ke známému Bělověžskému národnímu parku. Spali jsme v kempu U Michaela, kde byla paní správcová moc ochotná a v polštině nám na mapě ukázala, co bychom měli v okolí vidět.
Za tmy jsme si ještě došli do místní hospody na pivo.

Bělověžský národní park, Varšava

Dopoledne jsme navštívili rezervaci se zubry. Bělověžský národní park (a prales) zasahuje z poloviny do Běloruska a je známý právě kvůli zubrům. Prales je v UNESCU. V rezervaci nechovali jen zubry, ale i ostatní lesní zvířata - jeleny, srny, vlky (ty jsme bohužel neviděli), Pepa pak konečně viděl losa :)


V parku jsme nemohli zůstat moc dlouho, protože nás čekala dlouhá cesta.
Okolo oběda jsme se zastavili na jídlo ve Varšavě. Krátkou procházkou jsme si prošli centrum. To nás překvapilo - vypadalo moc hezky. Ten den bylo další neúnosné vedro, mnohem větší tím, že jedeme zpátky na jih. Na hlavním náměstí ve Varšavě to vyřešili tak, že cákali vodu z hadice, kde se máčely děti i mnoho turistů.

Královský palác ve Varšavě

Z Varšavy nás pak čekalo ještě pár stovek kilometrů na české hranice. Vlastně to ani nebylo moc, protože jsme měli za sebou už něco okolo 5000 kilometrů. Nad dálnicemi (konečně velká dálnice!) se stmívalo.
Cesta byla za námi, tak kam příště?

Takže ve výsledku to bylo...?

Cesta do Pobaltí je něco mezi návštěvou Německa, Skandinávie a Ruska. Mimo krásných a neznámých měst tu čekají úžasné národní parky (a to říkám jako turistický negramot), je tu tedy rozhodně co vidět.
Celou tuto cestu jsme zvládli za 11 dní. Poslouchali jsme, že to jedeme moc narychlo, a že se nikde nezastavíme. Nám to však rozhodně nepřišlo, všude jsme trávili čas, a když jsme chtěli, jeli jsme dál. Ideální by asi bylo 14 dní protažených o Saareemu a Helsinki, i takhle to byl ale klasický poznávací zájezd, kde i čas na kafe, pláž nebo podobně byl.
Pokud rádi cestujete po Evropě, nebo děláte jen poznávací výlety autem třeba za středověkými hrady, Pobaltí by ve vašem seznamu rozhodně nemělo chybět.

Nejvíce se nám líbilo, nebo také TOP 5 z Pobaltí

Já: Kurská Kosa, Vilnius, Trakai, národní park Lahemaa, Sigulda
Pepa: Kurská Kosa, Tallinn, Vilnius, Trakai, Lahemaa

Rady pro příští cestovatele:

Autem po Pobaltí

Cestování autem má nesporné výhody v tom, že vás neváže čas a navštívíte místa ve vlastním pořadí a vlastním tempem. Obrovskou nevýhodou cestování po Pobaltí však je, že ve všech státech nemají dálnice. Jejich největší cesty jsou velké asi jako naše rychlostní silnice, jezdit se na nich může jen 90 km/h (limit je i místními dost nedodržován, sledujte ale cedule s upozorněním na radary, zejména na křižovatkách a ve vesnicích!). Tyto cesty jsou samozřejmě jednoproudové, takže si nepřejte potkat kamion.
Na druhou stranu, nemusíte platit žádné dálniční známky ani jiné poplatky - a to ani v Polsku, kde dálnice před Varšavu a Bielystok jsou do 3,5 tuny zdarma.
Parkování je ve velkých městech samozřejmě problém, v Estonsku rozhodně poctivě zaplaťte parkování, i když jde někdy o nemalou částku.
Benzín je nejlevnější v Estonsku (1,1 EUR/litr naturalu - léto 2015), ostatní věci, kempy a potraviny jsou zde ale naopak nejdražší a nejlevnější jsou v Litvě (kde je benzín za 1,2 EUR).
Navigace - celou trasu jsme jeli bez GPS a jen s mapou s celkem malým rozlišením. S navigací to nebyl tak velký problém, nevěřte jim ale vzdálenosti. Pokud je na značce kemp za 500 metrů, občas je třeba až za dva kilometry.

Stanování v Pobaltí

Stanování je ve všech třech státech volné, stan si můžete postavit všude mimo soukromý pozemek (prostě nestavte na zahradě a poli). V Estonsku v národních parcích jsou dokonce kempovací místa zdarma, která spravuje úřad. Jde o upravená místa na stan, často i s venkovním grilem, lavičkami nebo dřevem na oheň. Na jejich umíštění se poptejte v informačních kancelářích. Některá místa byla i pro auta hned u cest, některá byla však očividně přístupná jen pěšky (jedno jsme neobjevili). Tato místa jsou označená cedulkou RMK.

Cedule RMK označující kempovací místa v Estonsku

Kempy si najděte ještě před cestou, často ale na webu nemají ani cenu, ani přesné umístění. Jejich nalezení nebo cesta k nim je pak bojovkou.

Ostatní

Internetové připojení - wifinu často seženete i v kempu. O Estonsku se říká, že má největší počet wifi routerů na obyvatele. Estonců je ale celkem málo, takže reálně jsme nacházeli wifinu asi se stejnou pravděpodobností jako v Praze. Občas se dá ale v celém Pobaltí chytit veřejná wifina třeba na náměstí.
Cestovní průvodce - měli jsme průvodce od Lonely Planet pro celé Pobaltí. Ačkoli byl z roku 2009, stále velice aktuální a na města a historii postačí. Rádi zapůjčíme, napište!

Pokud byste se chystali na cestu, něco vás zajímalo, můžeme se pokusit odpovědět, takže se ozvěte!
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 vpravo vpravo | 12. srpna 2015 v 21:46 | Reagovat

Chce to zastavit se, Terezo. Například po dohodě na dva dny u konkrétního místního člověka a strávit ten čas s ním.

Zkušenosti třeba Litevců a jejich rodinné historie jsou se zkušenostmi lidí od nás nesouměřitelné. :-)

T.

2 Magda Magda | E-mail | 23. června 2017 v 11:18 | Reagovat

Ahoj, díky za super článek. Jsem ráda, že má někdo stejný nápad jako my. Plánujeme cestu na letošní léto přelom července a srpna  a máme na ni 12 max 15 dní. Tak snad stihneme vše co chceme. Zajímalo by mě kolik Vás přibližně stálo ubytování, jídlo a doprava. Jen nástřel, abychom věděli kolik asi můžeme počítat celkově.Jinak se dívám na bedekry a všude nacházím jen ten Lonely planet starší. Ještě zkusím hledat. Pěkný den Magda

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.