Ukrajina 2014 (2) - Lvov, Kyjev, Černobyl

13. září 2014 v 15:38 |  Cestovatelské
Ze skautského tábora jsme vyjeli později odpoledne. Dohodli nám to s řidičem, aby na nás mávnul na zastávce, na které máme vystoupit. Kdyby to neudělal, asi bychom dojeli až na konečnou. Ve "měste" jsme měli přesednout na noční vlak do Lvova, ale město se ukázalo spíš jako vesnice. Došli jsme na nádraží a ve volnu si zašli naproti do nějaké místní solidně vypadající diskotéky na pivo a na wifi. V 11 večer jsme pak lůžkáčem zamířili směrem Lvov.

Do Lvova jsme přijeli ve 4 ráno, vůbec jsme netušili, co budeme ve městě takhle brzo dělat. Na nádraží jsme si zatím koupili lístky na další den do Kyjeva a schovali batohy do úschovny. Pak jsme se šli projít ranním městem a sehnat něco ke snídani. Našli jsme si i hostel, tam nás chtěli ale ubytovat až ve dvě odpoledne, tak jsme se do té doby různě poflakovali. Hostel byl asi nejlepší, co jsem kdy viděla - 250 hřiven za hezký dvojlůžák (Le Positif hostel hned na hlavním náměstí, doporučujeme). Na chvíli jsme se tam vyvalili a večer zase vyrazili do města. Sešli jsme se s Lukášovou kamarádkou Sofií, ta nás vzala na večeři do hezky vypadající jídelny hned vedle její univerzity a pak nám ukázala hlavní památky v centru. Black stone house (dům z pískovce, který se vytápěním uhlím a prachem časem zabarvil do černa), Rynek (hlavní náměstí s radnicí uprostřed), polský křesťanský kostel, dominikánskou katedrálu, operu a tmavý pravoslavný kostel, kde dostávají požehnání vojáci než jdou do války. Měla na nás jen trochu času, tak nám večer na náměstí u opery doporučila venkovní klub s vodní dýmkou.



Druhý den jsme zase procházeli město, arménskou katedrálu, muzeum farmacie, Sofie nám později odpoledne ukázala zbytek města a trhy. Na obědě jsme byli v místní restauraci Kryjivka na hlavním náměstí, kam se jde nenápadně sklepem, počká se u dveří, a když přijde otevřít člověk s kulometem, musí se mu říct heslo "Sláva Ukrajině". Za dveřmi je jen malá předsíňka, tam do plechových panáčků naleje medovou vodku, a po dopití pustí hosty průchodem za knihovnou do sklepení do restaurace. V referencích jsme se dočetli, že je to slezina místních nácků, ale aspoň jsme se podívali a dobře se najedli. Ven z restaurace se jde podzemím, kde je válečná výzdoba, takže má člověk pocit, že vychází ven z bunkru. V centru Lvova je hromada pouličních umělců a zároveň i žebráků, v neděli mají do centra auta zákaz vjezdu (sociální inženýři by zatleskali). Zároveň je tu zákaz kouření v restauracích a hospodách, takže okolo restaurací jsou hloučky kuřáků. Večer po desáté hodině se ve Lvově nesežene v obchodech alkohol. V suvenýrech se hodně prodávají věci s Putinem - především rohožky a toaletní papíry. Zároveň se někde objeví motiv EU. Pořád takový lehký předstupeň Kyjeva, kam přijedeme zítra. Do Kyjeva jsme jeli opět nočním vlakem s lůžky.

Příjezd byl v šest ráno, v půl deváté jsme si měli vyzvednout klíče od bytu Romana Kříže, který nám zapůjčil. Dali jsme si snídani a nechali se taxíkem odvézt. Roman má byt kousek od centra, moc hezky vypadající a s balkonem. Po dlouhé cestě jsme také uvítali zase sprchu. Na Kyjev a jeho centrum jsme měli jen jeden den, tak jsme hned dopoledne vyrazili do centra. Chtěli jsme tam dojít pěšky, ale poprvé mě zklamal můj orientační smysl a šli jsme asi půl hodiny úplně na druhou stranu. Tak jsme aspoň vyděli i Kyjev mimo centrum :) pak už jsme sedli do metra a jeli rovnou na Majdan, byl uprostřed všeho, co jsme chtěli vidět. Vylezli jsme z metra a všude kolem nás byly vojenské stany, vlajky a barikády. Mezi nimi občas někdo ve vojenské uniformě nebo prodejce suvenýrů. Stany byly dobře zabydlené (v táboře nám říkali, že dnes už tam bydlí spíš bezdomovci a lidé co se jim nechce pracovat) a vypadalo to docela na klidnou atmosféru. Po okrajích náměstí brigádníci odklízeli barikády a opravovali chodníky. Zároveň jsme potkali dost menších památníčků s fotkami lidí, co během revoluce zemřeli. Vylezli jsme k hotelu Ukrajina, abychom si Majdan vyfotili z výšky. Pak se prošli ke kanceláři prezidenta a domu Chimér (dům se zajímavou architekturou mnohdy neexistujících zvířat, blíž se ale nedá dostat - obojí zavřené za plotem a hlídáno policií), pak okolo centrální banky k úřadu vlády a parlamentu. Naše trasa plánovala obejít přibližně kruhovou trasu, v jejíž centru v údolí byl Majdan. Kyjev je docela kopcovité město, takže jsme šli pořád nahoru a dolů. Na protějším kopečku jsme došli ke katedrále svatého Michaela (krásná pravoslavná katedrála, rozhodně jedna z nejhezčích, co jsem kdy viděla. Modrá budova se zlatou střechou vypadala opravdu jako místo, kde má člověk pocit něčeho nadpozemského). Přes menší náměstí jsme došli k Sofijské katedrále - budova, která spadá pod UNESCO, tudíž se platí vstupné, aby se tam mohl člověk lépe podívat. Dále jsme šli ke stavbě Golden Gate, další z památek UNESCO - byla ale zavřená. Jde o původní hlavní bránu do města Kyjev, která byla před pár lety po rekonstrukci znovu otevřená. Z kopce jsme to seběhli zpět na Majdan, kde jsme si v internetové kavárně zařídili na pozítří jízdenky do Prahy. Courali jsme se pak ještě po městě, cestou domů večer jsme se zastavili v obchodním centru Ocean Plaza (jednu zastávku metrem od bytu), abychom si nakoupili něco k jídlu na druhý den a k snídani. Večer jsme docela vyřízení padli do postele, přece jen třetí den pochodování po městech člověka trochu unaví :)
Jako město vypadá Kyjev rozhodně mnohem hrději a možná více nacionálně jak Lvov nebo jiné místo Ukrajiny, co jsme viděli. Majdan je plný znaků a hesel banderovců a karikatur Putina. I Evropská unie je tu mnohem více vyzdvihována. Hlavní město je vždy trochu jiné.





Ve středu, náš poslední den na cestách, jsme měli naplánovaný celodenní výlet do Černobylu. Odjezd byl v devět ráno z Majdanu, jelo nás asi deset minibusem. Černobyl je necelé dvě hodinky cesty severně od Kyjeva, cestou nám promítali anglický film o havárii. V jedenáct jsme dojeli k prvnímu checkpointu, k hranicím třicetikilometrového okruhu okolo elektrárny, kde dnes už bydlí nebo pracuje dost lidí. Vojáci nám kontrolovali pasy. V třicetikilometrovém okruhu se nachází i město Černobyl, podle kterého je elektrárna pojmenována, je 18 km od elektrárny. Bližší Pripjať totiž byla postavená 3 km od elektrárny až pro pracovníky a jejich rodiny. Černobyl bylo celkem normálně vypadající menší město, jen oprýskané a s pár lidmi. Je v něm postavený památník, který vystavěli hasiči svým kolegům, kteří zemřeli při hašení nehody reaktoru. Dále v ohrádce postavené stroje na dálkové ovládání, které s odklízením pomáhaly (dnes dekontaminované a nabarvené). Cestou k elektrárně jsme se zastavili ve vesnici, která je dnes už celá zarostlá, a podívali se do místní staré školky.
Před elektrárnou koupili v obchodě bochník chleba, a že nám ukážou místní ryby. Šli jsme na most a házeli chleba do řeky - vyplavaly asi metr a půl velké ryby. Když mi to před 2 lety kamarád vyprávěl, myslela jsem, že si dělal legraci :) od řeky bylo už jen kousek k reaktoru č.4 a vedle k novému rozestavěnému sarkofágu, který ho má v roce 2016 zakrýt. Současný kryt už propouští radiaci, což bylo vidět, když naše dozimetry kousek od reaktoru pískaly. Okolí je dnes dekontaminováno, takže radiace šla opravdu jen z reaktoru.
Pak už jsme jeli rovnou do Pripjati. Město je opět hlídané, nikdo mimo návštěv tam nesmí. Vysadili nás na bývalém hlavním náměstí, které jsme si obešli. Podívali jsme se do hotelu, který obývali zachránci havárie. Dnes všechno kompletně rozbité, chodí se všude po troskách. Vedle hotelu byl velký kulturní dům, dovnitř jsme ale nešli. Za ním byl zábavní park a známé ruské kolo (nikdy nespuštěné, datum spuštění předběhla havárie), zarostlý autodrom a houpací lodičky. Občas jsou někde poválené lahve od piva, z čehož je vidět, že dřív tam na černo chodili různí návštěvníci za dobrodružstvím.
Auto nás popovezlo kousek dál ke škole a tělocvičně s bazénem. Po škole jsou všude rozházené slabikáře a sešity, na jedné hromadě několik stovek plynových masek pro děti. Byly tam připravené po shození jaderných bomb v případě nebezpečí, v den havárie ale nebyly využity, aby nevznikla mezi lidmi panika. Tělocvična je taktéž rozbitá, hned vedle s bývalým bazénem.
Odtamtud jsme už jeli zpět do Černobylu na oběd a pak do Kyjeva, cestou zpátky nám promítali videa, jak vypadala Pripjať před evakuací osob. Teprve potom člověk vidí ten rozdíl, když si původní místa z videa předtím osobně prošel.
Večer jsme dali na radu Romana a vyzkoušeli bar kousek od jeho bytu, kde jsme si dali vodnici.


Nastal poslední den našich cest, v půl deváté nám z centrálního nádraží odjížděl autobus do Prahy. Vstali jsme brzo, abychom zvládli vše uklidit a vrátit klíče. Na nádraží byl trochu boj najít autobusy, ale povedlo se. Čekala nás 27 hodin dlouhá cesta. Nakonec se nám asi o sedm hodin protáhla. Hned za hranicemi s Polskem se rozbil autobus a nedal se opravit, takže jsme několik hodin čekali a lidé se rozdělovali do autobusů jedoucích kolem. My jsme šli až s poslední várkou asi v půl páté ráno, druhý autobus vypadal naštěstí pojízdně. Cestující se při čekání na parkovišti zabavili, vytáhlo se pití, něco drobného k jídlu kdo co měl, a začala zábava. Já jsem se ale po chvíli odešla do rozbitého autobusu na chvíli vyspat.

Tak. Konec. Co bude příště? :) Kdo ví. Pokud jste dočetli až sem, tak děkuji! :)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.