Ukrajina 2014 - skautský tábor

9. srpna 2014 v 13:58 |  Cestovatelské
Moje první zápisky z cest jsou z Ukrajiny, kde jsme v létě 2014 strávili týden s ukrajinskými skauty a pomáhali rekonstruovat historii první světové války. Týden na Ukrajinském venkově byl zkušeností, ze které si odvážíme skvělé vzpomínky a zážitky. Plně autonomní tábor, skvělí lidé, vaření na ohni, místo koupelny řeka a prospěšná práce - skvělá netypická dovolená. Další týden jsme pak jeli na Ukrajině trochu více do civilizace, ale o tom bude zase další příběh.


Na Ukrajinu jsem se rozhodla jet, když mi kamarád Lukáš ukázal pozvánku na kemp na západní Ukrajině zaměřený na historii první světové války. Z každé země střední a východní Evropy vybírali dva lidi dobrovolníky. Upřímně řečeno jsme vůbec nevěděli, do čeho jdeme, a když nás vybrali, organizace byla dost divoká. Možná i kvůli současné situaci na Ukrajině jsme se přihlásili jako jediní Češi - později nám došlo, že i jako jediní zahraniční návštěvníci. Bydlet se mělo v národním parku Pripyat-Stohid v regionu Volyň. Boje na východě jsou odsud několik stovek kilometrů, takže jsme ani neměli moc strach - na bezpečnost jsme se dopředu zeptali.

V pátek 25.7. jsme vyrazili v deset hodin dopoledne do Lvova. Jel nám přímý autobus z Prahy, takže ideální spojení. Už v autobuse moc lidí nemluvilo česky, takže jsme si už u Ostravy připadali jak na Ukrajině - a rovnou nám nalili panáka :) cesta dlouhá, ale pohodlná. Do Lvova jsme přijeli asi ve 3 ráno místního času. Autobus nás vyhodil na jiném nádraží než měl, takže jsme si museli vzít taxi, abychom našli jednoho z místních skautů Alexeje, který nás čekal na druhém konci města. Stará Lada nás překvapivě převezla v pořádku :) noc byla v zařízeném hostelu.

Ráno nás vyzvedli a autobusem se začly objíždět válečné památky. Byli jsme jediní, co nemluví rusky, a protože jediní ze zahraničí, tak nás velkolepě přivítali a vypadalo to, že jsme tu docela atrakcí. Začali jsme válečným památníkem ve Lvově. Vše nám musí překládat do angličtiny, takže s informacemi je to trochu horší, ale aspoň něco. Předali jsme na památník pilotů květiny a jako u každé další památky udělali skupinovou fotku. Po obědě jsme se zastavili ve velkém komplexu vybudovaném Rudou armádou (Tarakaniv fort), který nakonec nebyl v první světové využíván, prostory (částečně i podzemní) byly obrovské a prý je celkem jednoduché se tam ztratit. Večer jsme měli ubytování na koleji jedné školy. No zlaté české koleje, fungující zásuvky jsou tu docela luxusem.

Druhý den jsme vyrazili do muzea první světové války, slavnostně nám byly předány trička s našitou českou vlajkou. Všechno se snaží dělat hodně ceremoniálně a jako Čechy nás představují různým historikům. Vždy poznamenají něco o hrdinných českých bojovnících - kteří je mimochodem prý naučili vařit pivo. Pořád nás s Lukášem fotí - asi jsou za zahraniční návštěvníky fakt rádi. Dokonce nás v muzeu vzal před kameru nějaký reportér, abychom mu do kamery řekli, proč jsme přijeli, a co nás v muzeu nejvíc zaujalo. Bylo to těžké říct, když jsme půlce věcí nerozuměli, ale něco jsme ze sebe v angličtině vyplodili, jak se nám tu líbí a tak. Na mediální ostudy už jsem expert. Ten reportér tomu ale stejně asi nerozuměl.
Následuje návštěva hradu ze čtrnáctého století v Lucku, který je vyobrazen na dvousethřivnové bankovce. Tam jsme se zdrželi jen chvíli. Pomalu už vyrážíme směrem, kde bude budoucí tábořiště, kde máme celý týden bydlet. Cestou jsme byli na mši v pravoslavném kostele. Opět jsme byli představeni jako Češi místním duchovním. V kostele jsem potkala zatím nejdivočejší záchod - turecká kadibudka. Díra do země, od fekálií k zadku asi metrová vzdálenost, děsný smrad. Je na co si zvykat :)
Později odpoledne jsme dorazili do lesa u řeky, kde se bude odehrávat přímo inzerovaný kemp. Zatím je to spíše jak klasický ukrajinský skautský tábor, kde jsme jako mezinárodní hosté. Vysekali jsme místa na stany, uvařilo se hromadně jídlo, vykopaly díry na "sralník", voda se tahá z řeky. Třešničkou na dortu je neuvěřitelné množství komárů - ty potvory neodradí ani repelent. Ve večerních hodinách je běžné, že si je člověk stírá z obličeje ve velkém.

V noci nás přišel Alexej vzbudit, byly čtyři ráno, že prej máme jít na hlídku. V sedm byl pak budíček, do kterého jsme hlídali, a asi hodinová rozcvička a opět pracujeme v táboře. Na začátek docela vyčerpávající. Vaříme, předěláváme stany. Ve výsledku tu mluví anglicky asi jen tři lidi, takže se za chodu snažíme pochytit ruštinu a ukrajinštinu. Už se nám to plete všechno dohromady. Půlka lidí se nás nejspíš bojí. A někdy mi přijde, že z nás mají hroznou srandu, že na západě přece nemůžem umět rozdělat ani oheň :)



Druhý den v tábořišti - od rána se něco staví. Snažila jsem se rusky zeptat, děvčata mi sdělila, že to bude most přes řeku. Pomáhala jsem s řezáním prken a vařením. Po obědě mi budovatelskou radost zkazili, když mi skaut Roman řekl, že to bude jen kadibudka. Ostatní skauti se nás už pomalu přestávají bát, občas vedle nich jen sedím a koukám co dělají a jak si povídají. Někteří se hrdinně snaží navázat končetinovou konverzaci. Aspoň nejsem večer tak společensky unavená angličtinou. Po obědě přišel správce národního parku zkontrolovat, jestli to tu neničíme. Odpoledne se měl vrátit s nějakým místním byrokratem a haldou novinářů, takže se uklidilo, vyvěsila vlajka Ukrajiny a všichni si vzali trika s logem kempu.
Přijela pětičlenná delegace v autě postkomunistického vzhledu a začli obhlížet tábor. Následně byl svolán nástup a začlo představování každého člena tábora až do nejmenšího dítěte - nerozuměli jsme skoro nic, ale nezapomněli za jménem zdůraznit zásluhy každého člena skautského tábora a s každým si byrokrat podal ruku. Jak kdyby gratuloval k budování socializmu :) Opět jsme museli říct s Lukášem krátkou řeč, jak se nám na Ukrajině líbí. Nikdo tomu nerozuměl, tak se opět muselo překládat.
Večer se návštěva a delegace rozšířila ještě o rodinu faráře. Přijel vysvětit tábor a asi i novou kadibudku. Třeba nebude smrdět :) uspořádal mši přímo v táboře.
Dnes začínám přemýšlet, jestli může někdo umřít na uštípání komáry - mám od nich monokla pod okem a oteklé nohy - nenechají člověka ani si dojít v klidu na "sralník".



29.červenec - vstává se v šest. Opět hodinová rozcvička, ranní hygiena v řece. Po snídani k nám přišel ředitel tábora Kyril s Alexejem jako překladačem, že se bude dnes opět pracovat, ale že vymysleli, že se můžeme s Lukášem jít podívat po místním národním parku a skočit do města na jídlo. Odvezli nás pak Ladou do města (spíš do vesnice), vzali na úřad místního regionu představit, pak na ředitelství národního parku, jestli nám někdo ukáže místní jezero Ljobjash. Máša, která nám dělala doprovod do města, neuměla anglicky, takže jsme celý den moc nevěděli, co se bude dít. Předala nás nějakému řidiči. Ten nás odvezl do hospody na oběd a počkal na nás, než se najíme. Ceny luxusní - za pivo, boršč a maso s hranolkama asi stokoruna v českých. Pak nás odvezl k jezeru, kde si nás převzal jeho známý a asi půlhodinu nám na lodi ukázal jezero. Opět jsme si připadali jak zápaďáci, kterým se tu chce každý zavděčit, abychom je na vyšších místech vychválili :)
Kyril se nás v táboře ptal, jestli se nám tu líbí a užíváme si skautskou atmosféru. Řekla jsem mu (skrze překladače), že u nás jsou takové tábory normální, a že jsem také na jeden jezdila, i když na méně skautský. Smál se a ukrajinsky jsme mu rozuměli: "Takže my máme tábor na evropské úrovni!"



30.červenec. Ráno jsme nějak nezvládli budíček a rozcvičku, tak jsme se v deset hodin ostudně vyplížili ze stanu. V pohodě, nikdo to neřešil. Často nám říkají, že jsme tu hosté, takže je to ok. Začíná se tu mluvit o mobilizaci, zatím jen částečné, tak možná budem volat na konzulát, aby aspoň věděli, že jsme tu, kdyby se něco chystalo.
Kadibudka (sralník) je dnes ve finální fázi, potahuje se plachtou jako střecha. Vedoucí tábora se mě ze srandy ptal, jestli to souhlasí evropským standardům, tak jsem mu řekla, že je to naprosto dle evropských směrnic a že si je zavolám, až si to budu stavět v Praze na balkoně.
Ostatní mladí v táboře mají už svůj skautský program, tak pomáháme jen s interními věcmi v táboře. Nejstarší skauti mají dnes v noci vyrazit na cestu do nějaké vesnice, kde budou cosi opravovat a asi dvě noci tam přespávat. Vyrazíme za nimi o den později se všemi věcmi.

Večer - nahlásili jsme se na konzulát a podle nich je v místech kde se pohybujeme bezpečno. Částečná mobilizace je potvrzená. Máme jim zavolat ještě před návštěvou Kyjeva. Naše rusko-ukrajinština se jinak začíná zlepšovat, kdybychom tu byli dva měsíce, tak bychom to asi pochytili. Nejvíc se konverzace točí kolem jídla, které občas pomáhám vařit, takže jsem se už naučila zeptat, jestli cibule má být na kostičky, jestli chutná, a popřát dobrou chuť. V rámci táborové disciplíny umíme slova jako "stan", "pozor" a "pohov". Prostředkem končetinové komunikace si s námi povídá už skoro celý tábor, včetně dětí, které si nás docela oblíbily.
Celý tábor si ze mě navíc dělá legraci, rozšířilo se totiž, že první den jsem si šla do krosny pro hrneček na čaj a ve tmě si nevšimla, že v něm mám čisté ponožky. Přišla jsem na to až po dopití čaje.
Večer při nástupu proběhl ježek. Smáli se, že nástup narušuje separatista.

Další den jsme se přesunuli několik kilometrů do lesa, kde je pohřbeno několik německých vojáků, kteřǐ zde dva roky žili za první světové. Nic záviděníhodného, v té době tu bylo dost močálů a všudypřítomní komáři... Budeme tu stavět památný hřbitov, takže se uklízí místo, připravuje a lakuje dřevo a kácí stromky. Celý den byl nedostatek vody, byla to tu nejdražší surovina a řekla je daleko cca 2 kilometry. Večer jsme se tam šli vykoupat. Je za vesnicí, která vypadá jak z pohádky. Cestou jsme potkali malinkou školu se studní, tak jsme konečně měli co pít. Komárů je tu snad ještě více, jak v oficiálním táboře. Ostatní spí pod širákem, my jsme zklamali a šli spát aspoň pod moskytiéru ze stanu. Večer jsme ještě poseděli se správcem okolního místa, přivezl domácí pálenku a nasbírané houby s cibulí.





V pátek se opět stavělo. Kopaly se díry na plot a natíralo dřevo. Přijeli tři lidé z Ruska z organizace, která pomáhá rekonstruovat památky z první světové války. Vyprávěli, jak bylo těžké přejet hranice na Ukrajinu - pán z organizace s sebou musel vzít dvě holky, aby mu uvěřili, že nejde bojovat. Zároveň se upsal, že se nebude pohybovat jinde než ve Volyňském regionu a ještě snad musel celníky uplatit. Nicméně ruská návstěva znamenala hodně alkoholu, a jelikož to byla naše poslední noc se skauty, dlouho do noci jsme popíjeli. Nakonec jsme všichni u ohně spokojeně usnuli, dnes už po frajersku bez moskytiéry.





Sobota - den našeho odjezdu. Budování hřbitova se trochu protahuje, protože je vedro, a v horku se špatně pracuje. Navíc, když se voda musí dovážet z vesnice na kole. I tak jsme ale tak špinaví, že se opalujeme jen na místech, kde nejsme od prachu a barvy. Proto byl spíš relaxační a válecí den. Když došlo odpoledne na čas našeho odjezdu, svolal se nástup a všichni se s námi oficiálně rozloučili. Bylo to moc hezké, objímání, tleskání.
Cestou na autobus jsme se ještě zastavili se v původním táboře vykoupat v řece, aby se nás na cestě nelekli. S dětmi bylo stejně pěkné loučení, i přes obtížnou komunikaci jsme se pak už docela kamarádili.


Závěr: Úžasný týden plný úžasných lidí v zemi, která má své kouzlo. Dobrota v lidech často pomáhala překonat i jazykovou bariéru. Určitě mi ta atmosféra bude chybět. Dostali jsme pozvání na pár dní se skauty do Karpat, chodí víckrát do roka, tak se nám snad povede se připojit.



Co mě zatím na Ukrajině zaujalo:
Silnice - tragédie. Některé cesty ani nejsou asfaltové, když už, tak s krátery. Doslova, díra je slabé slovo. Takže autobusem se tu na velké vzdálenosti přesouvat nebudeme.
Přístup k (cizím) ženám - napřed mě zarazilo, že mi skoro nikdo nepodával ruku, jen mě pozdravili a představili se. Zároveň se ale chovají džentlmensky, u auta mi vždy běží otevřít dveře, když někam lezu, vždy pomáhají. Do dveří pouští ženu jako první, k jídlu též.
Mezinárodně - V táboře nám Roman říkal, že jeho snem je se podívat na Balkán. S ukrajinským pasem prý může jen do Ruska a Běloruska a jinam s drahými vízy. Když chce někdo na západ, dělá si prý druhý pas (?!).
Politicky - Napřed jsme se báli o současné krizi na na Ukrajině mluvit, ale je to bez problému. Potkali jsme tu lidi "proruské", kteří uznali Krym jako ruský, ukrajinská vláda se jim příčí, a věří, že konflikt má původ spíše od Západu. Zároveň tu samozřejmě (a ve většině) byli lidé, kteří mají na Rusko vztek (nebo si myslí, že je to vina Ruska, ale říkají to hodně umírněně a nerozhodně) a jeden nám dokonce řekl, že pokud se nedostane teď na školu, půjde bojovat. Tady na západní Ukrajině po nějakém konfliktu neštěkne ani pes, lidé tu mluví střídavě ukrajinsky a rusky, s Rusy tu očividně vychází. Přiznávají, že východ a západ Ukrajiny je kulturně dost odlišný svět. Přišlo mi taky, že rozlišují tři skupiny konfliktu - Ukrajince, Rusy a separatisty. Mnohem odlišněji, než u nás, že separatista rovná se Rus.
Ptali se nás, jaké je to v té Evropské unii. Překvapilo je, když jsme jim řekli, že standardy evropské unie jsou trochu jiné než tady a že mimo volného obchodu a pohybu osob není moc o co stát. Pak jeden z nich poznamenal: Já to vim a v televizi nám EU popisují jak ráj na zemi. Co jsem z toho tak pochopila, Unie je tu někým vítaná, zároveň ale se strachem, že se naruší současný vztah nebo otevřenost s Ruskem.
Později jsme mluvili s dalším člověkem, který dělal dobrovolníka při revoluci na Majdanu. Pomáhal zajišťovat technickou stránku revoluce. Dle jeho názoru byla revoluce správná, protože vláda se k lidem chovala špatně a neváhala zabíjet odpůrce. Zároveň říká, že část konfliktu byla kvůli přistoupení k EU, kam by on ale stejně nechtěl (a dle jeho slov více lidí s ním). Odtržení Krymu bere jako svobodnou volbu místních lidí, ovlivněnou masmédii, která vychvalovala Rusko jako ráj na zemi. Současný prezident podle něj možná bude lepší, ale dle jeho názoru je na Ukrajině dost potlačováno vlastenectví a touha rozvíjet vlastní zemi, podle něj by se to nelíbilo nikomu ani v Rusku, ani Západu. Budoucnost Ukrajiny rozhodně nevidí ve federaci, protože by se Ukrajina pravděpodobně úplně rozpadla a možná se přidružila k okolním státům. Místní prý válku nechtějí, chtějí mít svůj klid a práci, a válka je podle něj podněcovaná Ruskem a Západem kvůli surovinám na Ukrajině.
O politice jsme mluvili s malým vzorkem lidí, aby podle toho šel udělat názor. Uvidíme, co přinese náš další týden na Ukrajině. Zatím se mi zdálo, že k EU je zde dost zdrženlivý postoj, Ukrajinci chtějí svou zemi pohromadě a Rusko využilo problémů na Ukrajině, na které je nahlíženo jako na dost podněcované Západem, ke krádeži Krymu.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 WaclawB WaclawB | E-mail | 17. ledna 2017 v 21:05 | Reagovat

Chtěli byste zvýšit návštěvnost na terezasladkovska.blog.cz několikrát? Hledat v google: Masitsu's tricks

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.