Den kyborga

18. září 2016 v 12:29 |  Medické
V pátek jsem si nechala do ruky pod kůži dát RFID implantát. A protože je to pro mnohé lidi dost citlivé téma plné mýtů, napíšu o tom radši krátký článek.

Možná jste slyšeli o několika (teď už asi desítkách?) lidech v ČR, kteří mají v ruce elektronický implantát, pomocí kterého mohou třeba platit v Bitcoinech, otevírat dveře, odemykat elektronická zařízení a podobně, a to vše pouhým přiložením ruky. Tuto možnost zprostředkovávají lidé ze známé Paralelní Polis.

Proč jsem si nechala implantát dát? Každý s implantátem má jistě své důvody. Mým důvodem bylo, že je to první krok k technologiím, které jednou mohou dokázat zlepšit lidské schopnosti. Navíc ráda zkouším nové věci a i ty malé srandy, co tento implantát umí, mě bude bavit využívat. Je to vlastně takový nový typ "piercingu", jen na těle neviditelný a s pár schopnostmi navíc, takže jsem si to nechtěla nechat ujít. A těším se, až si v Polis zaplatím první kafe rukou. :-)

Implantát je konkrétně RFID (radio frequency identification) typu NTAG2016 (NFC tag fungující na NFC technologie, což je stejná technologie, na kterých jsou založeny třeba bezkontaktní platby platebními kartami). Nejsem moc kovaná v technologii elektronických věcí, takže více informací najdete spíše zde.
Sám uživatel si může implantát nastavit pomocí telefonu s Androidem.

Implantát je vlastně taková malá cívka v kapsli, která je aktivní jen v několikamilimetrové blízkosti čtecího zařízení - třeba Bitcoinové pokladny. Není tedy možné implantát na dálku sledovat, programovat ani s ním cokoliv dělat, na to je moc jednoduchý. Musíte ho přímo přiložit k NFC zdroji, na základě kterého pracuje. Mnohem jednoduššeji tedy vysledujete majitele kteréhokoliv telefonu (natož smartphonu), než malý dráteček v ruce, který si nakonec zvládne i každý sám vyndat.

Dočetla jsem se poznámku, že díky pár dobroserům, kteří si toto nechají dát dobrovolně, nás pak bude stát všechny čipovat. To je také hloupost, srovnatelná s argumentem "Kvůli pár lidem, co si koupí elektroauto, nám to pak stát bude cpát všem." Rozhodně jsem - a lidé z Polis předpokládám taky - proti povinnému čipování lidí v budoucnu, které by zasahovalo do jejich svobody.

Teď jsem druhý den s implantátem, nemám žádný otok, jen pod kůží cítím malou kapsličku. Aktivovat si ho pro platby v Bitcoinech nechám tak za 14 dní. Ještě přidám pár fotek:

Implantace

Zalepená pac :-)

Druhý den po implantaci. Fleky jsou od dezinfekce, tečka je místo vpichu. Jinak žádný otok, žádný problém, nic nebolí.
 

Stáž v Rusku (4) - Laborka a hromada jiné legrace

26. srpna 2016 v 14:13 |  Cestovatelské
Tak se zase po týdnu vracím k blogu.

Haha, o tomhle teda zrovna nepíšu v tomhle dílu, přišlo mi to ale super dát na začátek jako ilustraci :-)

Minulý týden jsem skončila s prací v nemocnici. Můj hlavní cíl zde je totiž spíše laborka, protože jsem dostala výzkumnou stáž. To, že mě dali na 14 dní do nemocnice, byl vlastně příjemný bonus navíc. Napřed jsem přemýšlela, že bych zůstala v nemocnici na celou dobu, tak jsme se dohodli, že se do laborky půjdu alespoň jeden den podívat, a pak se uvidí, kde chci zůstat. Vědí jak na mě - jak jsme se začali bavit o izolaci DNA z naší krve a další podobné legrace, už se mi do nemocnice zpět nechtělo. Máme navíc uplně skvělou genetičku Ksenii, se kterou bylo od začátku jasné, že bude legrace. Izolovat DNA bylo možné ale jen po dvojicích, aby nám to netrvalo celý den, takže jsem dostala úterý a středu volnou.

Ve středu jsme šli k večeru kolektivně do lanového centra, pak na večeři do nedaleké restaurace. Povedlo se mi cestou urvat si poutko od sandálů, takže bylo jasné, že musím hned další den koupit někde nové, protože se mi nechtělo strávit zbytek veder v uzavřených botách. Když jsem se vydala do obchodního centra, ještě jsem netušila, co mě čeká. Prošla jsem téměř celý obchoďák tam, kde prodávali boty (už po druhém obchodě mě to přestalo samozřejmě bavit), protože jsem sháněla jednoduché černé sandály. Hm, Rusko. Všechno mělo kytičky, třpytky, nebo to bylo barevné. Nakonec jsem skončila u černých s jedním zlatým páskem, které sice stály v přepočtu asi 300 Kč, tvářily se ale, že mi vydrží tak akorát do konce měsíce. Po pár dnech ale musím říct, že jsou vážně pohodlné.

Lanové centrum. Taková klasika :-)

Po botách jsem potřebovala nakoupit ještě různé ingredience na International Food and Drink Party, která se měla konat u nás v bytě. Rozhodla jsem se, že uvařím guláš, a na požádání jsem přidala ještě smažené sýry. V obchoďáku to nebylo jako u nás, že je v přízemí velký supermarket. Bylo tam několik malých obchůdků, něco jako tržiště, takže jsem pro každou ingredienci musela zvlášť. Nakupovat takhle věci, když neumím rusky, byla docela legrace, když jsem sehnala všechno, připadala jsem si jak hrdina (jen u hovězího jsem neřešila druh, prostě jsem vzala hovězí). Vajíčka mi mimochodem dali do normálního igelitového sáčku, protože byly na kusy, takže jsem šla pak domů po ulici jako správná dievushka s igeliťákem vajíček.

Celé další odpoledne jsem se pak věnovala vaření, poklízení, vyprala jsem si a tak. Barbara vyráběla domácí minipizzy, takže nám skvěle voněl byt. Večer jsme se pak sešli v plné sestavě plus různí další lidé, co byli pozváni a přišli se podívat. Bylo nás nakonec asi patnáct a pod jídlem se prohýbal stůl. Guláš (který nejvíc ocenili dva hosté z Německa) jsem pak ještě doplnila karlovarskými oplatkami, Kofolou a Fernetem, vše jsem dovezla. Nacpali jsme a pak otevřeli i nějaká vína. I večer bylo stále vedro, tak jsme to radši moc nepřeháněli. Do půlnoci jsme tedy měli klid a mimo zbylého jídla nám tu zůstal ještě byt na úklid.

International Food and Drink Party

V pátek dopoledne jsem konečně dokončila izolaci svojí DNA, bylo hezké se dívat na ten bílý chomáček plující v roztoku. V podvečer jsme šli navštívit hokej. Bylo to finále o pohár Baškortostánu a hrála Ufa (HC Salavat Julajev) proti nějakému menšímu městu, o kterém jsem nikdy neslyšela. Ufa je samozřejmě rozsekala.


Večer pak padl nápad, že půjdeme někam do klubu. Nejsem zrovna na diskotéky a tancování, ale tak když už, tak se aspoň podívám. Vyráží se tu dost pozdě, takže sraz jsme měly s holkama před nějakou irskou hospodou o půlnoci, že začneme tam. Dovnitř ale pouštěli až od 21 let, takže jen polovina skupiny byla způsobilá jít dovnitř. Rozhodly jsme se teda dojít do nějakého obchodu, koupit si piva, projít se a pak dorazit později do toho klubu. Už na začátku mi bylo s výstrahou sděleno, že být cizinka je pro místní pány velice atraktivní, takže si z nás budou chtít udělat cíle na jednu noc. Opravdu byla snaha některých si s náma povídat, vždycky jsme je ale poslaly pryč. Větší nebezpečí však přišlo záhy zevnitř. Šli jsme ve výsledku velká skupina lidí, my, co se známe, a nějací dva kluci, kamarádi jedné z holek, co nás doprovázeli (taky pro jistotu). Jeden z nich byl už na začátku docela opit, ale pořád to bylo na únosné míře. Mluvil dobře anglicky, takže jsme si cestou městem docela popovídali. V klubu ale (tak ve dvě ráno), to ale začal s alkoholem trochu přehánět, a začal mít tendence na mě šahat. Napřed to šlo po dobrém - snahou o domluvu, když to ale nezabíralo a klub mě taky později už přestal bavit, nechala jsem si zavolat taxi a jela radši domu. Fuj. Ještě krátce k tomu klubu - údajně to byl lepší klub pro smetánku. Před ním opravdu parkovala drahá auta a ženy uvnitř byly někdy dost přehnané, jinak to ale vypadalo úrovní přibližně jako nějaký klub v Dlouhé.

Jen pro ilustraci - The Bar.

V sobotu jsme měli jet někam k jezeru, návrh se ale odložil na neděli, takže jsem měla celý den volno. Rozhodla jsem se ho užít po svém. Jestli jste slyšeli někdy "udělej si rande sama se sebou", tak něco podobného jsem praktikovala. Odpoledne jsem šla do bazénu. Svítilo hezky sluníčko a voda byla fajn, tak jsem si hodinku zaplavala. Po bazénu se už začalo stmívat, tak jsem vylezla k monumentu Salavat Julajeva (národní hrdina), odkud je krásný výhled dost daleko. Sedla jsem si tam a počkala jsem, až zapadne slunce - než mě začaly vyhánět cákající fontánky. Pokračovala jsem na večeři a dala si dobrý salát s pomerančem a kuřecím. A večer měl být v centru nějaký kytarový koncert, tak jsem se rozhodla na něj počkat. Nicméně - kytary se očividně nekonaly, protože jsme na ně s Barbarou čekaly asi půl hodiny a nic. Nevadilo ale, prošly jsme se a jely domu.

Západ slunce u Salavata

Jezero bylo druhý den. Inzerována byla "soukromá pláž s křišťálově čistou vodou v jezeře". Realita: Dřevěné molo o délce asi dvacet metrů u jezera, které má vodu asi jako Vltava na Slapech. Nicméně bylo super se poválet u vody, chvíli jsem si zdřímla, bylo to fajn.
Po koupání jsme se rozhodli vyzkoušet jump-park, takové to místo, kde mají mraky trampolín. V ČR jsem na tom nikdy nebyla, tak jsem byla zvědavá. Vypadalo to na hodinu velké legrace. Hned po vstupu se mě ale z nějakého důvodu ujal trenér, který mě učil skákat. Většinou mi to předvedl a já to opakovala, protože neuměl moc anglicky. Zkoušeli jsme salta a mraky blbostí, nicméně už po půl hodině jsem začínala mít pocit, že budu zvracet. Bavilo mě to ale, takže jsem to dala až do konce, kdy jsem přemýšlela, jestli si nezavolat pohřební vůz, aby mě odvezl domů. To s tim sportem tady začínám pěkně přehánět!

Jezero.

Na závěr bych se ještě měla zmínit trochu o tom, jak se nám tu rozpadá tým. Tento týden jsme přišli o tři lidi (děláme si legraci, že "Rusko, divoká země, už jsme o tři lidi přišli."), protože pár z Rumunska, co tu s námi byl, se prostě ve středu rozhodl, že odjíždí do vedlejšího města (600 km), aniž by o tom dali komukoliv vědět. Řešilo se, že to může být pěkný průšvih, protože jsou registrováni k pobytu v Ufě, doufalo se ale, že se v neděli vrátí a nic se nestane. V neděli se ale ozvali, že už jsou zpět v Rumunsku, a ať se nezlobíme, ale byli se stáží silně nespokojení. Nechápu.
Zároveň s tím se zranil i chlapec, který jim dělal kontaktní osobu, takže jejich úprk řešili ostatní místní studenti a zmíněný chlapec ležel v nemocnici s tím, aniž by si vůbec pamatoval, že má nějaké Rumuny na starosti. Paměť se mu už ale prý vrací.

Máme v baráku bezdomovce. Občas nás uvítá ráno, když přijede ve výtahu. Myslim, že se jmenuje Máňa. :D

Stáž v Rusku (3) - Druhý týden a výlet k Zilim

17. srpna 2016 v 20:12 |  Cestovatelské
Dokopat se k tomuto blogu bylo poměrně náročné, takže novinky jsou trochu po delší odmlce.

I <3 UFA! (psáno v baškirštině)

Celý minulý týden jsem již tradičně docházela na ranní směny do nemocnice. Na urologii jsem viděla několik nových operací - třeba kompletní vyndavání prostaty (byl na ní adenom - nezhoubný nádor - takže se musela vyndavat tradičně otevřeně přes břicho). Dále operaci dle Bricka (nebýt Toníka Haluzy, tak samozřejmě nevím, jak se to jmenuje) - už jednou zmiňovanou operaci, kde se kvůli rakovině vyndavá prostata, močový měchýř a okolní uzliny, tentokrát však všechno laparoskopicky. A doopravdy - ty zbytky po vyndaných orgánech vytáhnou v takovém sáčku malou dírou do břicha.

Ve středu jsem částečně přesídlila na gynekologii, protože mě možná zajímá trochu více. Bylo to celkem komplikované, protože na gynekologii neumí NIKDO ani slovo anglicky. Veškerá komunikace tedy probíhala rukama nebo v ruštině - věci jako "pinzet", "držet" a "nožničky" jsou naštěstí dost srozumitelné. Hned první operací byla hysterektomie - vyndání dělohy kvůli myomu (nezhoubný nádor svalu). A jako bonus jsem viděla cystu s endometriózou - medici přeskočí odstavec - nějakým omylem se děložní sliznice dostane někam, kam nemá. Tentokrát to bylo do vaječníku. Nepříjemností na tom všem je, že tato sliznice menstruuje, takže cysta s ní se cyklicky zvětšuje a docela to bolí.

Zajímavou další operací pak byla něco jako plastika močové trubice. Šlo o čtyřicetiletou ženu, které uniká moč, takže se to vyřešilo tak, že za močovou trubicí se jí protáhl takový tkaninový proužek (přichycený v tříslech), který močovou trubici trochu zahne, takže moč teče až v době, kdy žena více zatlačí. Testováno je to pak uprostřed operace, která je pod lokální anestezií: "Zakašlejte," provázané tím, že lékař pod gynekologickým křeslem značně uhne, protože jinak by dostal přesnou střelu do obličeje. Na této operaci mě trochu zarazilo, kolik teklo krve, a že to nikoho moc nevzrušovalo. Podle mě mohla ta paní přijít o dobrý půl litr. Pak se stal ještě jeden moment, který mě až nebývale vyděsil. Během operace jsem držela pinzetou horní stěnu pochvy nahoru, tak, aby se dalo pod tím řezat. Ta stěna je očividně děsně křehká, protože se to nestalo jednou - ale cítila jsem lupnutí a kousek té malé kůžičky mi zůstal v pinzetě. Brr.

Co se týká volného času - ve středu jsme byli na kolektivní večeři, bylo nás dohromady asi patnáct. Šlo o celkem solidně vypadající podnik a dobře vařili, ačkoliv jsem si místo ruského jídla nakonec dala sushi - no neberte to, v přepočtu za dvě kila českých dostanete takovou dávku, že máte ještě na druhý den. Nechali jsme tam celkem velkou útratu, takže nám přinesli tři heliové balonky, že si máme venku něco přát a vypustit je. Nakonec jsme vypustili jen jeden, a jistě uhodnete, kde skončily ty dva další. :-)


Teď si ještě vybavuju, že v úterý večer jsme byli jen ve třech na návštěvě za ruskou kavárnou - na jednom menším náměstí hrála jazzová kapela, byly tam stánky s pivem a palety, na které se dalo sedat (tzn. správně vyladěný veřejný prostor :-)). Poprvé jsem si dala jejich točené pivo, nějaký Svetlyi Kraft - chutnalo to jak Staropramen naředěný vodou, takže tak.

Vpravo Líza, moje kontaktní osoba, která mě má na starost, a nad námi Barbara, spolubydlící.

Ve čtvrtek jsme se byli prezentovat rektorovi místní lékařské univerzity. Trochu jsem z toho byla nesvá, protože rektor je zároveň urolog a mě došlo, že jsem ho už na sále viděla. A tu úctu a poklony, které před ním všichni předváděli, jsem jistě nedělala, protože jsem ho považovala za běžného doktora. Matně si pamatuju, že jsem nějakému doktorovi řekla "paka paka", což znamená něco jako "papa" - moje podezření se notně navýšilo, když se s námi rektor loučil a řekl mi "paka". Takže vlastně možná trochu ostuda. Od univerzity jsme pak jen tak mimochodem dostali diářek a tužku, moc hezké.


V pátek jsme pak hned ráno vyrazili na nejdobrodružnější víkend za celý měsíc - na ruský venkov do malé vesničky v řece Zilim. Cesta trvala asi jen něco málo přes dvě hodiny, přičemž bylo dost charakteristické, jak začínala silnice dálnicí, pak běžnou asfaltkou a několik dlouhých kilometrů šlo už jen o prašnou cestu. Závěr byl až tak veselý, že při divoké jízdě místních řidičů minibusů nám lítaly věci. Vystoupili jsme na okraji malé barevné vesničky, kde jsme měli bydlet v dřevěném domku. Uvnitř všechno jak na horách - dřevo, deky, konvička s horkým čajem, no uplná radost. Záchod samozřejmě suchý tureckého vzhledu a na zahradě. Hned po příjezdu jsme se naobědvali (vařili nám tu) a šli se vykoupat, protože bylo jako zatím celý měsíc - neuvěřitelné vedro.


Cestou k řece jsme míjeli krávy, koně, husy, sem tam i nějakého člověka. Šli jsme okolo části řeky, kde z podzemí vyvěrá slaný pramen. Pak se koupali pod obrovskou skálou a snažili se kamarádit s okolo plovoucíma husama. K večeru následoval výlet na koních.

Koňský výlet mě docela překvapil. Každý jsme dostali koně, každý si ho po kontrole průvodce sám osedlal. Instruktáž byla minimální, ke klusu, který byl během jízdy několikrát, vlastně žádná. Ono by se to asi taky těžko vysvětlovalo, protože náš hodný průvodce neuměl anglicky. Takže jsme vyjeli. Někteří lidé seděli na koni poprvé a razance, s jakou drželi uzdu, nebyli někteří koníci zrovna spokojeni. Nějak to ale fungovalo a dojeli jsme ke skále, kde jsme po přebrodění řeky vyjeli na kopec, ze kterého byl hezký výhled na pomalé zapadání slunce. Kousek cesty jsme šli s koňmi podél velkého srázu dolů, a jak už to bývá, medici jsou místy speciální druh lidí, protože Andrei z Rumunska při pohledu z koně dolů prohlásil: "Bože, ať nespadnu dolu, protože jinak jsem studoval pět let nadarmo!"
Má spolubydlící v Ufě dostala celkem divokého koně, takže při první větší přestávce koukala a chudák trochu natahovala, takže jsem jí dala svojí poměrně klidnou klisnu a vzala si její. V poslední části cesty jsem pak pochopila, v čem byl problém - moje nová klisna s sebou měla na výletě hříbě, které chtělo očividně občas nakrmit. Jednou pod nás vlezlo a klisna se začala vztekat a plašit, dokonce vyskakovat a vykopávat směrem k hříběti - což jsem moc nepochopila. Zato jsem ale pochopila, že slovo "kurva" je mezinárodního charakteru.
Ujeli jsme na koních možná 15 kilometrů. Už večer mě překvapovalo, že ostatním neupadly zadky, protože mě bolelo snad všechno, a to umím aspoň klusat, takže na hřbetě nedrncám. Den však ještě neskončil.


Večer jsme šli vyzkoušet ruskou saunu, říkají jí banja. Na zahradě nám stál další dřevěný domek, který byl k tomuto účelu. Banja měla tři místnosti - jednu oddechovou, kde jsme si nechali věci, jednu umývací, kde se člověk mohl polévat studenou vodou a ve které už bylo vedro jak v sauně, a třetí, kde už bylo skoro nesnesitelné vedro. Během saunování se v Rusku mlátí březovými větvičkami, překvapilo mě, jak je to super. Pak jsme se normálně umyli mýdlem jak ve sprše a polili hrncem se studenou vodou.
Po celém dni jsem celkem unavená padla do postele a byla ráda, že spím.


Druhý den jsme vyšli na asi osmikilometrovou vycházku, jejímž cílem měla být velká jeskyně v lesích. Dopoledne se nám ještě ve vesnici povedlo sehnat nějakou domácí pálenku. Cesta byla v horku, často na sluníčku, později naštěstí podél řeky, takže jsme se tak hrozně nepařili. Závěr k jeskyni byl ale vyloženě škrabáním se hlínou do kopce. Nahoře nás ale uvítal chladný vzduch, který vál z jeskyně. Oblékli jsme se do teplejšího oblečení a vydali se dovnitř. Celou cestu jsme si svítili mobilama, uvnitř byly teploty okolo nuly. Kousek jsme museli slézat s pomocí lana, viděli jsme ale obrovské ledové krápníky a pak i nějaké ty klasické stalag(t i m)ity. Někteří z nás se při slézání lanem vyváleli na mokré a bahnité zemi, takže jsme byli pěkně špinaví.



Cestu z jeskyně jsme jeli na raftech. Teda, pokud se tomu raft dá říkat. Šlo o dvě až tři nafukovací věci, které byly pospojovány malými kládami. Řeka byla ale klidná - místy až moc - takže to bylo vlastně úplně fuk. Pomalu se začínalo smrákat a my jeli po řece úplně sami.


Až ke konci se nám povedlo se zaseknout na mělčině. Museli jsme vystoupit, a začal trochu chaos, protože někteří z nás neměli boty. Já naštěstí ano. Nakonec to nějakým způsobem dopadlo tak, že jsme šli čtyři poslední kilometr pěšky. A byla to legrace - všichni jen v plavkách, s pádly v ruce, dva bez bot, jedna slečna pouze s jednou botou, já ještě v ruce jako hlavní fotograf zapůjčenou selfítyčku. Šli jsme kolem skupiny kempujících lidí u řeky, kteří když se na nás podívali, začali se hlasitě smát.

Večer pak konečně přišel čas na nějaká ta piva a pálenku. Nepiju tvrdý alkohol (žádný), protože mi nechutná (žádný). To leda když si to s něčím smíchám. Nutno ale dodat, že místní samogon mi nechutnala o něco méně, než ostatní alkoholy. Bylo krásně jasno a oblohou poletovaly Perseidy, každoroční meteorický roj. K mému překvapení se jeden z chlapců, co s námi jeli, docela rozjel a asi po půl litru samagonu strávil několik momentů na suché toaletě. Na jeho obranu - údajně ta pálenka nebyla zas tak dobrá, protože jinak se mu to nestává. A jako správný rodák samozřejmě neměl druhý den kocovinu. Takhle bych taky chtěla fungovat.

V neděli jsme vylezli na velkou skálu, která dominovala nad vesnicí. Opět pařilo na celkem strmou cestu sluníčko, takže pro některé z naší výpravy to bylo docela vražedné, skončilo to i jedním úpalem. Výhled byl ale opět skvělý. Cestou dolů, která už byla poměrně rychlá, jsme našli nějakou místní bylinku (nevím? Vonělo to trochu jako levandule), ze které jsme si později udělali docela dobrý čaj. Pod skálou, kam jsem doběhla jako první, jsem pak shodila svršky a v prádle skočila do řeky. Postupně to tak udělali skoro všichni, voda po výletu dobře ochladila. (Politický rýpaneček - Povšimněte si, že na muslimském venkově naskákala skupina děvčat v prádle do řeky a nikoho to nepozastavilo.)



Odpoledne jsme už vyráželi domů, cestou jsme se ale ještě zastavili ve vesnici asi o 50 km dále, kde vyvěrá ledový minerální pramen. Už z dálky byla cítit vejce. Na místě byly vedle řeky udělané dvě malé nádržky, ve kterých se točili lidé a na pár vteřin se v pramenu namáčeli. Ono více ani dost dobře nešlo, protože voda měla asi čtyři stupně. Na jiném místě pak lidé sbírali pramen do kbelíků a polévali se jím, protože podle legendy to člověka omládne o deset let. Hned se cítím na třináct!


Cesta zpět byla zase drncavá, sluníčko zapadalo, a my jeli příjemně unaveni zpět do Ufy. A já teď dopisuju další díl blogu a taky už toho mám plné brýle.

Jen ještě drobné poznámky, které by nemusely zapadnout:
- Vyzkoušela jsem koňské mléko. Dělá se to tak, že po podojení se nechává tak 2-3 dny stát ve džberu v chladné místnosti a ono začne kvasit. Chutnalo to jako burčák s příchutí mlíka.
- Ve čtvrtek mi odpojili ruské číslo. Nikdo mi totiž nesdělil, že pokud jedeme na výlet z Baškortostánu do Tatarstánu, tak je to vlastně jiný stát a volání tam nemám zdarma. Vlastně federace.
- Konaly se první pokusy o politické rozpravy. Za střízliva nic moc, ale když si dali kluci trochu do nosu a začali vyprávět, citlivý člověk by brečel. Chudinky, nemaj to lehký.